Vystoupila z tramvaje u Národního divadla. Jako heslo si tu větu opakovala pořád dokola: „Už ho nikdy nechci vidět. Už nikdy. Už nikdy s tímhle hajzlem.“. Rozhodla se, že už se k němu nevrátí. Pomalu šla přes křižovatku k řece a zastavila se u zábradlí. Dole vítr čeřil hladinu a ona soustředěně sledovala obrázky, které na vodě kreslily vlnky. Myslela na něj a bála se, že jednoho dne zapomene, jak strašné to bylo. Že se vrátí, přijde pokořená, a on vyhraje. Pak tu myšlenku zavrhla. V téhle hře přece není vítězů. Oba prohráli.
Náhle zafoukal vítr a začala jí být zima. Shrnula si rukávy svetru co nejníž a tenkými prsty držela jejich okraje, aby alespoň dlaně měla v teple. Zapomněla se obléknout, jak rychle vyběhla z bytu. Dala se do kroku. Bylo jí jedno, kam půjde. Připadala si, jakoby její pocity nepatřily k jejímu tělu a myšlenky jí utíkaly někam pryč, co nejdál od kruté reality. A přitom by to mělo být krásné.
Lehce si pohladila břicho, a protože ji ten dotyk uklidňoval, ruku na břiše nechala. Najednou si připadala daleko silnější. Zrychlila chůzi a rozhlížela se po nábřeží. V pozdním podzimu bylo všude plno lidí. Viděla páry, co se jen držely za ruku, nebo se v rohu ulice neostyšně líbaly. Skupiny důchodců z cizích zemí. Studenty, co po poslední přednášce plánovali, kam půjdou na pivo. Všechno to v sobě mělo neskutečnou dynamičnost a ta jí dodávala odvahu. Dokonce na chvíli získala pocit, že se těší a že to je nejhezčí věc, jaká se jí mohla stát. Být matkou. Smět se starat o vlastní dítě. Milovat naplno a bez výhrad. Vždyť je to dar a ona je výjimečná.
Pak si vzpomněla na poslední větu, kterou slyšela. Byla si jistá, že řekl: „To si děláš srandu! Přece si nemyslíš, že se teď budu starat o dítě! Nic jsme nezažili, nemáme zkušenosti, natož peníze. Prostě půjdeš na potrat.“
Vtom omylem v zamyšlení vrazila do spěchajícího muže s hromadou papírů v ruce. Papíry se rozlítly na všechny strany.
„Proboha.“ řekl muž zoufale a rozhlédl se po rozsypaných papírech.
„Moc se omlouvám, vážně jsem nechtěla. Pomohu vám to sebrat.“ řekla rychle a shýbla se.
Chvíli tiše spolupracovali a muž nic neříkal. Naštěstí nic nespadlo do řeky, ani mezi auta. Vítr také tolik nefoukal. Když společnými silami posbírali všechny papíry, muži se zjevně ulevilo.
„Moc děkuju. Ty papíry jsou moje měsíční práce. Jsem Daniel.“
„Linda. Ještě jednou se omlouvám za tu nehodu. Myslela jsem na něco jiného a nedívala jsem se na cestu. Snad jsme posbírali všechno a nebude těžké papíry znovu seřadit.“
„Myslím, že ne, ale kdybyste mi s tím chtěla pomoct, byl bych moc rád. To chce ovšem jít někam, kde nefouká vítr. Máte čas? Zvu vás na kafe.“
Linda se usmála. Pomalým krokem se spolu vydali do kavárny Slavie a pražské centrum nechali za sebou. Však on se Karlův most prozatím bez dvou lidí obejde. A doufejme, že kulisy Prahy, na kterých se odehrál tento, i mnoho dalších příběhů, tu s námi ještě dlouho budou.
Na kurzu Tvůrčí psaní podle Lustiga napsala Monika Obojková
