Už snad po sté vyrážím do světa za prací. Tentokrát se už ani netěším. Zase Londýn, vysněné město tolika lidí. Zase to namačkané metro, kde se i já tluču do hlavy o kulatý strop. Zase ty nepropustné davy lidí valící se ráno do práce. Čekání na zpožděné letadlo si krátím, jak se dá. Vyřídím poštu a zaposlouchám se do konejšivé hudby Leonarda Cohena. Opilý turista mě obtěžuje tak, že volám ochranku. Nekonečné turbulence v letadle stěží zvládám a držím vší silou žaludek na uzdě. To zas bude cesta, pomyslím si. Pozdě večer se dokodrcám do hotelu. Jediné co si přeji, je horká koupel a zavrtat se do měkkého polštáře a spát a spát….
„Nemám pro vás pokoj, slečno, došlo k omylu při rezervaci“, hlásí rezolutně čínský recepční prvotřídního butikového hotelu v centru města. Zbytky mého slušného já ho skoro prosí na kolenou. Vedoucímu směny, krásnému mladému muži, se mě po chvíli zželelo. Všímám si jen, že je to Tom. Líbí se mi a moje energie trochu stoupá. Je opravdu sympatický. Chci si ho ještě chvíli užít. „Doprovodím Vás do pokoje, madam.“ Jakoby četl moje myšlenky. Tomův parfém je opojný. Přeji si, aby můj pokoj byl co nejdál a já mohla cítit tu svůdnou vůni co nejdéle.
Po chvíli procitám, když slyším šramotit klíč v zámku mého pokoje. Tom se spěšně rozloučí, popřeje mi dobrou noc a je pryč.
Podkrovní pokojík je malý, ale útulný. Jak jsem za něj v tu chvíli ráda. O vaně si mohu nechat jen zdát. Rychle pouštím horkou vodu ve sprše a beru ji útokem.
Zpraží mě však sprcha ledové vody. „To přece není možné. Zas jen neumíš ovládat všechny ty hotelové kohoutky. Víš, že s tím máš vždycky problém,“ uklidňuji se.
Po půl hodině to vzdávám. Chce se mi brečet. Nenávidím svoji práci, nesnáším ta cizí místa. Tohle že je prvotřídní hotel! Nic jim nezaplatím. Hned zítra se odstěhuji . V tom mě napadne, že když sejdu dolů a budu si stěžovat, uvidím zase Toma.
Pookřeju při té myšlence a vyrážím dolů.
Je tam a sám. Číňan už šel domů.
„Madam, je vše v pořádku? Co pro Vás mohu udělat?“ ptá se starostlivě Tom.
Chci spustit vodopád příkrých slov. Nejde to. Tom je příliš milý.
Jakoby mávnutím proutku namísto výčitek slyším, jak říkám: „Děkuji Vám za pokoj. Je moc hezký. Jen skotské střiky nemám právě v lásce, pokud to mělo být zvláštní osobní uvítání.“
Tom se chvíli směje se mnou a pak hrůzou ztuhne. Trvá to jen okamžik. Pak nehne ani brvou a nonšalantně spustí: „Madam…..“
Okamžitě se naježím a prosím jej, ať si tu madam nechá pro nějaké skutečné madam a říká mi raději Jitko. Pro mě už dávno není recepční.
Je to můj přítel Tom. Opět ani koutkem oka nedá najevo, co si o mém rozmaru myslí a obratem povídá.
„Jitko, mám pro Tebe návrh. Náprava v pokoji chvíli zabere. Pojď se zatím bavit. Máme v našem hotelu exkluzívní bar. Chodí sem světové celebrity. Zpěváci, herci, různí umělci, když jsou zrovna v Londýně. To nikde jinde neuvidíš. Bude se Ti to líbit. Uvidíš. Spraví Ti to náladu.“
Teď si to u mě pokazil . Protestuji, seč mi síly stačí. Co si vůbec myslí? Jsem utahaná jako kotě a on mě honí do baru. To ani neví, že bary nesnáším? Dneska už o nás hotely vědí přece všechno. To bych od něj nečekala. Je sice milý, ale ne moc chytrý, zdá se. Tom se nedá odradit.
„Dnes máme v baru opravdu mimořádný den. Běž, nebudeš litovat. Opravdu. Vím, o čem mluvím. Nechám Ti namíchat American Beauty.“
Na poslední chvíli se zachránil. Vleču se rezignovaně na můj oblíbený drink a je mi všechno jedno.
Když se svěšenou hlavou těžce dosednu na barovou židli, vyfoukne na mě pán z přítmí na protější straně obláček dýmu z vanilkového doutníku a sametovým hlasem se ptá : „Co je, holka? Vypadáš nějak zdeptaně? Těžkej den?“
Po svém zvyku se chci na chlápka na baru obořit, ať si hledí svého a nechá mě na pokoji. Jakmile zvednu oči, abych si troufalce prohlédla, zakymácím se a téměř padám ze židle. Chytám se římsi baru, Americká krása se rozlévá všude kolem.
George Clooney se pošetile směje a velkoryse mi radí: „Uklidni se, děvče. O nic přece nejde.“
„Jak nejde, jestli jste ten, co si myslím?“ opáčím.
„Jak se mám uklidnit, když vidím Vás?“
„No to je úplně jednoduchý. Prostě používej svoje smysly. Dívej se, vnímej vůni, dotkni se mě, poslouchej můj hlas, ochutnej mé Daiquiri.“
Neschopna čehokoli jen tupě zírám na přelud před sebou. Když se proberu a chci konečně něco říct, už tam nebyl.
Jen Tom se zpovzdálí dívá a šibalsky se kření.
