Most přes Vltavu - napsala Drahomíra Stínilová

Ach jo. Ten most je nekonečně dlouhej. Jako pletená šála od babičky. Ségra mě v zimě do ní zamotala a mohly jsme se umlátit smíchy. V sedmnácti se člověk pořád něčemu chechtá.
Teď se ale nesměju. Musím se dostat ze Smíchova přes Vltavu na Václavák. Z tiskárny.
Když mně letáky dávali, řekli, ať se jich zbavím, kdyby šlo do tuhýho. Je brzo ráno, třiadvacátého srpna šedesátý osmý. Dva dny po okupaci. Chodník bez doteků podrážek bot. Jen uprostřed mostu jeden tank. Snad si mě nevšimnou.

Slané hrušky - napsala Drahomíra Stínilová

Srpnové ráno se drze dere škvírami rolet a dopadá na mou postel. Slastně se protahuju. I po měsíci voní povlak polštáře škrobově tuhým bezpečím. Ale mně to nevadí. Jsem šťastná, že zbývá ještě pár dnů do konce prázdnin a že jsem doma.
Doma, kam včera v noci dorazil vysílený Moskvič po třech upocených dnech, a v infarktovém stavu zajel do garáže. Všichni, včetně foxteriéra Bobíka, jsme si oddechli. Náš dům na okraji Prahy stál jako vždy na svém místě. Nevyhořel, střecha nespadla a zahrada dřímala ve vůni překvapivě zarostlé květeny.

Stéblo a kámen - napsala Marta Nollová

Na zemi ležel ve svém lety vytlačeném důlku kámen. Okolní příroda jakoby si od něho udržovala uctivý odstup, nejbližší travnatý porost se zastavil téměř metr od něj. 

Půda kolem kamene byla po většinu roku dost vyprahlá, ani žádný další, byť mnohem menší, kamínek, jehož by si lidské oko při běžném pohledu všimlo, se poblíž nenacházel. Příroda se mu postarala o vzrušení svým deštěm, větrem, hřejivými slunečními paprsky, někdy i sněhem, střídáním tepla a zimy, světla a tmy a mnohými dalšími kouzly. Tak plynuly dny, týdny, měsíce, roky. 

Jednoho jarního dne si kámen uvědomil že cítí na určitém místě svého okraje už nějakou dobu jakýsi čím dál zřetelnější tlak. 

Tlak se zvolna měnil v šimrání na boku, které postupovalo směrem vzhůru, až dosáhlo horního okraje jeho prohlubně.

 A následující den už bylo jasno, provinilec se objevil v celé kráse. Vedle kamene vykouklo malinké stéblo.

O praseti a koni - napsala Drahomíra Stínilová

Na selském dvoře ve Francii žili kůň a prase. Prase se celý den vyvalovalo v malém chlívku. Bylo spokojené. Žaludek nemělo nikdy prázdný, teploučko a smrádeček.

Paní Bačová - napsala Helena Lukášová

Jednou z mých prvních hraček byla gumová ovečka. 

I říkanky o ovečkách jsem měla jako maličká ráda, a tak jsem k těmto poslušným mírumilovným zvířátkům časem přilnula natolik, že s ptáčky patří k mým nejmilovanějším.

Touha spatřit stado oveček i si je pohladit ve mně rostla natolik, že jednou jsem se rozhodla splnit si svůj cíl. Našetřila jsem na týden dovolené na Slovensku, koupila si fotoaparát, a s pořádnými botami se vydala za svým snem.

Povídka o policajtovi - napsala Renata Válová

Pomalu se probouzím do šedivýho dne. Dneska je pátek a já mám celodenní pohotovost na výjezdovce. Tadle práce mě docela baví. Jako mýho tátu. Včera u večeře řikal, jak zase vyslejchal ňákýho Máničku, že ho pěkně štval, protože ani necek, tak ho přivázal k radiátoru a prej vo něj típnul cígo, ale to se mi ňák nezdá. Táta povejšil a teďkon maká v civilu jako tajnej a máma dělá sledovačku. Tudle říkala, jak jí jedna ženská, co jí měla hlídat a šla za ní už vod baráku, tak ta ženská, když byly v metru v jednom vagoně, počkala a na Gottwaldový, kde se ty dveře votvíraj na druhý straně, vyskočila z metra na poslední chvíli a mámě zdrhla. Ta byla z toho pěkně nakrknutá a připálila večeři.
Teďkonc sem v práci a máme pohotovost ve služebně, prej se možná něco semele, je ňákej studentskej sraz, ale zatím se nic neděje, jen na Albertově se vykecávaj a maj blbý řeči a provokatérský plakáty.