Chyba na matrice - napsal Jaroslav Vozobule

Mladý svět v roce 1988 na fotce Mirka Zajíce

Milá Dano,
přicházím - ovšem jen zdánlivě - s prodlením. Doteď jsem se nedokázal srovnat s tím údajem na fejsbúku. Napadlo mě, zda kdysi neudělali soudruzi matrikáři někde chybu. Ještě dnes vidím, sice už jen matně, tu zapálenou, razantní a odhodlanou čupřinatou dívku, která tak snadno zapadla mezi partů klasiků. A Tobě, že by teďka bejt - nechci tu chybu opakovat. 

Nepamatuji si na první Tvůj opus pro Mlaďák, ale vím, že nejeden z dalších vyvolal rozruch jak v redakci, tak i ve čtenářstvu, ale často i na "baráku" (víš na kterém). 

Vzpomínka na Mladý svět 1979-1983 - napsala Magda Šimíčková

Mlaďákem jsem se mihla. Byla jsem nadšená, když mě šéfredaktorka přijala. Trochu se za mě někteří redaktoři přimluvili a také spisovatel Vladimír Kalina. Olga přijímala raději muže, to je známé, a tak ti, co se přimlouvali, argumentovali, že jsem vlastně také tak trochu chlap. Někdy se chlapecká postava docela hodí…
Také mě nejdřív přezkoušel Petr Adler, který řekl, že mě přijmou, pokud umím stojku na rukou. Tak jsem ji udělala, protože tenkrát jsem ji dělala levou zadní…
Asi po třech letech jsem procházela pasáží Černá růže a říkala si: seš v Mlaďáku, no a co? Co dál? A zastesklo se mi po zoologické zahradě, ve které jsem před nástupem na fakultu pracovala… Ale do zoologické to už nešlo, protože jsem na to neměla vzdělání.
Ale zůstalo ve mně, že jsem potkala řadu přátelských, inspirativních lidí. S některými se vídám dodnes. S láskou vzpomínám na Rudu Křesťana, Honzu Krůtu, Petra Hořejše, Honzu Kašpara i na poslíčka Pepíčka Čáslavu. Také na spolupráci s ostravským fotografem Viktorem Kolářem. Nafotil nádherné fotky žen, které pracovaly v ostravské prádelně Helena , také z internátu, zkrátka byla radost s ním spolupracovat.

Mladý svět - napsal Petr Adler

 Moje cyničtější já se pořád táže, proč se bývalý týdeník Mladý svět dodnes těší takovému zájmu, že o něm ještě teď mohou vycházet více nebo méně poučené a zasvěcené úvahy (většinou sepsané lidmi, kteří si dobu, v níž ten časopis svého času zářil, ani nemohou pamatovat), ba dokonce, že se může stát i součástí knih.
Pevně věřím, že autoři těchto knih očekávají, že se jejich díla vyprodají nikoliv kvůli nějaké zastydlé nostalgii, ale kvůli tomu, že ten časopis (a jeho dějepis) má co říci i dnešním čtenářům.
Smutné je, že by měl, v dnešní době, svázané censurou politické korektnosti, něco říkat hlavně dnešním novinářům.
A právě o tom, s prominutím, silně pochybuji.