Moje cyničtější já se pořád táže, proč se bývalý týdeník Mladý svět dodnes těší takovému zájmu, že o něm ještě teď mohou vycházet více nebo méně poučené a zasvěcené úvahy (většinou sepsané lidmi, kteří si dobu, v níž ten časopis svého času zářil, ani nemohou pamatovat), ba dokonce, že se může stát i součástí knih.Pevně věřím, že autoři těchto knih očekávají, že se jejich díla vyprodají nikoliv kvůli nějaké zastydlé nostalgii, ale kvůli tomu, že ten časopis (a jeho dějepis) má co říci i dnešním čtenářům.
Smutné je, že by měl, v dnešní době, svázané censurou politické korektnosti, něco říkat hlavně dnešním novinářům.
A právě o tom, s prominutím, silně pochybuji.
To všechno říkám i přesto, že jsem v Mladém světě strávil opravdu ta nejlepší léta svého novinaření v dřívějším Československu. I s tím, že jsem v něm zažil i chvíle vskutku krušné, chvíle, které vládě jedné strany nikdy neprominu, protože to byly chvíle zatraceně zbytečně ztraceného a promarněného času.
Času, který mi nikdo nikdy nevrátí.
Nemám rád tak zvané „veselé historky z natáčení“, a tak je také nebudu psát.
Ale, abych vysvětlil, co mám na mysli tím ztraceným a promarněným časem, trochu vyprávění přidám.
Tak třeba: už nevím, kolikáté výročí Bertolta Brechta to bylo. Bylo něčím kulaté. A jelikož jsem věděl, že se dobře znám s chlapíkem, který s Brechtem svého času, za svého mladí, nějak spolupracoval, napadlo mě, že by to výročí stálo za vyprávění.
Brecht byl německý komunistický dramatik, který ale začátkem druhé světové války usoudil, že by tu dobu neměl trávit v tehdejším Sovětském svazu, a tak se nakonec, po nejrůznějším úřednickém šikanování, dostal do Ameriky. Po konci války se vrátil do dnešní NDR, měl tam své vlastní divadlo, ale mnohé komunistické papaláše hodně štval. Hlavně tou Amerikou, která pro ně znamenala výraz nedůvěry v Sovětský svaz.
A také mu záviděli.
Měl jsem ještě jeden důvod: tím českým chlapíkem totiž byl Jan Grossman.Člověk, který z neumělých pokusů o umění udělal slavné hry Václava Havla (Vyrozumění, Zahradní slavnost, atd.). Člověk, který vlastně pomohl vytvořit tak světově výraznou tvář pražského Divadla na zábradlí.
V době, o níž píši, byl ovšem Grossman více než méně tabu. Asi právě proto, že vlastně udělal z Havla takovou hvězdu mezinárodního divadelního nebe. Výsledek: Grossman tehdy směl režírovat nejvýše v Chebu. Nic proti tamnímu divadlu, ale proti Praze kterýchkoliv let to přece jen byl krok dost dolů.
Tehdy v Československu panovalo jakési podivné ovzduší precedentu. Takže jsem si říkal, že když se Grossmanovo jméno objeví v Mladém světě, přestanou být někteří soudruzi tolik předposraní a nechají ho pracovat blíže Praze. Třeba v Plzni. A tam už to bylo dlouhodobě jakostní divadlo, a navíc vzdáleno pouhou hodinku rychlé jízdy od Grossmanovy krásné ženy (a vynikající herečky) Marie Málkové.
Reportáž se dostala do redakčního plánu, nápad nebyl zamítnut, a tak jsme se s Janem Grossmanem pustili do díla. Vyšli jsme z toho, že Brecht rád stavěl souvislosti vzhůru nohama, a začali jsme připomínkou z jeho hry Galileo. Tam, když italský vědátor připustil před soudem, že se pletl, zvolal na něj někdo z přítomných, že je nešťastná ta země, která nemá hrdiny. A Galileo, který zřejmě přemýšlel o tomtéž, a hodně dlouho, bez zvláštního rozmýšlení odpálil, že je nešťastná země, která potřebuje hrdiny.
Snažili jsme se být opravdu hodně zticha. Až jsme se za svou vlastní opatrnost trochu styděli sami před sebou. Kdybychom nebyli tak moc poslušní, obrátili bychom slovosled: nešťastná je země, která hrdiny potřebuje.
Odevzdal jsem reportáž, prošla (domníval jsem se) všemi možnými překážkami, ale když přišla do redakce časopisu z tiskárny v korekturách, pravil tehdejší sekretář redakce Jiří Měkota, že sice divadlu nerozumí, ale i přesto že se domnívá, že tohle by vyjít nemělo.
Proč šéfredaktorka Olga Čermáková, která se jindy nebála ani čerta, tenkrát ustoupila, nevím: když text četla před tím, než odešel do tiskárny, říkala, že se jí líbil.
Požádal jsem Čermákovou, aby alespoň Grossmanovi uznala honorář za celou dvoustranu, neboť já se vzdávám započtení poloviny počtu stránek do svého úvazku. Ona s tím nakonec souhlasila, a pak jsem musel jít ke Grossmanům.
Šli jsme s Jenem do samoobsluhy, kde si on koupil půllitru Becherovky, zatímco já si pořídil stejné množství Staré myslivecké, sedli jsme si na obrácenou loďku dole na nábřeží pod Jiráskovým mostem, zapálili jsme si (on cigárko, já dýmku), a mezi jednotlivými vzteklými hlty jsme si přiťukávali lahví o láhev, a pronášeli naše oblíbené německé heslo, které se nám nakonec stalo životním pořekadlem: weg mit dem Bolschewismus.
Dopili jsme, rozešli jsme se do svých domácností, a já si dodnes myslím, že užitečný byl jen ten čas, který jsme strávili na té obrácené loďce pod Jiráskovým mostem.
Tak takhle nějak to bylo. A podobnými „veselými historkami z natáčení“ bych mohl zásobovat ctěné obecenstvo až do ranního kuropění.
Prostě: nějací jsme byli tenkrát my, a nějací jsou dnes oni. A nejsem si tak úplně jist, že my jsme byli lepší. Jenom jsme žili v jiné době. A jinak. A to je zhruba všechno.
-p&
