No, tak to určitě zas někam brzo půjdu. Se tu trmácíme už od oběda, slunko za horama a my jsme pořád kdesi v lese. Nahoru a dolů, doprava a doleva! V botách mám mokro. Komáři mě žerou, jako by jim zrovna skončila dieta. Vyseru se na to! Vyseru!
Kdybych tak byla doma, v postýlce mé milované, dala bych si čokoládu a čaj a dočetla tu nudnou knížku, co se válí už měsíc na nočním stolku. Ach bóóže, až bóó – au! Kdo to sem dal ten šutrák!
(TaTáňa Zouharová)
Opis napísaný k príbehu Anny
Hodiny blúdenia sa hromadili. Tma postupne pohlcovala strom za stromom a únava z tmavých miest vytvárala postavy, ktoré tam naozaj neboli. Každý zvuk vo mne vyvolával strach, ale mne nezostávalo nič iné, než sledovať chôdzu otca hľadajúceho cestu von. Premočená a mrznúca som všetku svoju nádej a dôveru vkladala práve doňho, veriac, že nás všetkých zachráni.
(Ján Sorokáč)
Ztraceni v lese
Bloudíme nočním lesem. Všude je tma. Já a moje sestra už nemáme sílu věřit, že tahle cesta někdy skončí. Došly jsme na konec trasy, špatné trasy. Byla půl noc a v celé rodině vzrůstal strach a vztek. Říkám si, že tátu už nikdy v životě neposlechnu, to byl ten nejhorší nápad. Nemám ani baterku v telefonu, aby si mohla svítit na špičky bot. Při pohledu na sestru mě popadá zvláštní pocit. Na tváři jí vyrašil výraz jako by mě chtěla sežrat za živa. Máma pochoduje sem a tam, bez duše beze slov. Skleslý výraz ale nesl táta. Možná si vyčítá svůj nápad jít tudy, když teď neví kudy zpět. Nepřizná to ale nahlas. Najednou jsme se rozběhli se slzami v očích za pohybujícím se světlem. Byly tam dva turisti. Poradili nám cestu zpět. Nasedli jsme do auta, celou cestu jeli mlčky z vyčerpání z jedenáctihodinového výletu.
(Gabriela Farkašová)
Noční les
Krok za krokem jdeme tím temným lesem. Luna nám visí nad hlavou a temnota nás halí do svého chladivého rubáše. Stromy se pohybují v lehkém větříku a skučí svou temnou melodii o letech, které tudy prošli před námi. My ale hledáme jiný tón. Ono tajemné cvrlikání našich dnešních hudebníků. Po slavících se ale slehla zem. Šli jsme dál podél řeky a sledovali línou mlhu, jak se převaluje nad šumící řekou. Obláček páry mi vyšel z úst. Bylo chladno a já se ještě více zachumlal do svého oblečení. Začal jsem se říkat, jestli je opravdu najdeme, ale pak se to rozeznělo. Ze začátku pomalinku a opatrně, jako když rusalka tančí nad loukou, ale zpěv zrychloval, sílil a tu se přidal další a pěli ten krásný duet. Stáli jsme a bažili se tou slavičí písní. Drželi se za ruce a až se dozněl poslední tón, naplnění krásným zážitkem jsme se vydali zpět.
(Jan Rejholec)
Ozvěna
Po čase se začalo stmívat. S přicházející tmou stoupá i má nervozita. Baterky na mobilech začaly vykazovat službu. Noční les se probouzí se k životu. Prask, křup. „Au! Kořen! Já už chci domů! Mám hlad a bolí mě nohy!“ „Ségra přestaň bulet, to nikomu nepomůže. Halóó, je tu někdo?!“ Ale odezvou na volání nám byla jen stejně zoufalá ozvěna.
(Michaela Sedláčková)
V divočině
Nemohla jsem ani pohybovat rukou: ten opravdu krásný výhled na lesní krajinu donutil mi ztratit hlas. Všichni byli šťastní a spokojení tím, že po dlouhé cestě skrz skály celá rodina konečně měla možnost obdivovat ze vrcholy.
Ještě několik hodin mela jsem možnost cítit svobodu a lehkost. Když se začalo stmívat, tatínek nám řekl, že už musíme se vrátit. Ale nebyla jsem s toho moc smutná, protože dobrá nálada a ten duch divoké přírody neopustil mě.
(Kristina Nol)
Radost s rodinou
Výlety s rodinou mi vždy přinášejí radost. I když nic nejde podle planu, neztratím náladu. Ani tentokrát se to nezměnilo, přestože jsme se ztratili. Zpívala jsem tak hlasitě, až mě začalo bolet v krku. Pozorovala jsem noční krajinu a užívala si našeho dobrodružství. Byla jsem opravdu šťastná, ačkoliv jsem byla unavená. Nikdy na tu noc nezapomenu.
(Anna Manokhina)
Bloudění
Nohy mi bolestně pulzují, na čele mám studený pot. Nevím, kde jsem, nevím odkud jsem přišel a nevím kam mám jít. Začíná se stmívat a společně s mizejícími paprsky světla postupně mizí i má naděje na záchranu, nalezení cesty zpět.
Už je tma a já se sotva potácím lesem. Prahnu po vodě, každý nádech mi spaluje plíce, jako bych dýchal rozžhavený asfalt. Myslím na moji milou, moji drahocennou matku. Usedám k blízkému stromu a přijímám svůj osud. Jsem smířen se smrtí.
(Adam Fábik)
Stárkovský les
Bloudím temným Stárkovským lesem. Napravo stromy, nalevo stromy a v hlavě takový ten zvuk sssss. Nevím kam nebo jak dlouho jdu. Myslím, že na tom ani nezáleží. Jenom končit by to nemuselo. Protože strašně ráda bloudím tím zšeřelým Stárkovský lesem. Napravo svoboda, nalevo svoboda a všude krásný zvuk sssss. To stromy zpívají.
(Karolína Balogová)
Cítím, jak mi tma uvazuje škrabošku. Chci slyšet slavíky, ten zvuk mi chybí. Přijde mi to jako věčnost, i když je to jen pouhý rok. Jsem unavená, chci domů.
(Leona Schillerová)
Nad našimi hlavami se tyčí masivní koruny stromů připomínající obrovské pařáty. Turistické stezky teď velkou roli nehrají. Vše je zahaleno do temného závoje noci a nohy jen tak intuitivně našlapují do náhodného směru. Chlad tady taky působí jinak než ve městě. Jako by to byl mrazivý dech stoletých stromů. Jako by se intenzivněji a intenzivněji zarýval do mých smyslů. Má vůni lesa, která přes den hladí po duši a přes noc bodá ostrými hroty do plic. Pořád hledáme cestu. Nesmíme spát. Noční siluety větví i kořenů nepřestávají tančit.
(Štěpán Lipus)
Zadání:
Vymyslete poutavý název a zkuste si napsat popis noční přírody, který naváže na příběhy vašich spolužaček.
