26. února 2020

Výprava za slavíky - napsala Karolína Balogová

Ilustrace: Karolína Balogová, Fakulta designu a umění v Plzni
Tradicí v naší rodině se posledních pět let stala výprava za slavíky. Nejedná se však o udílení
hudebních cen, jak se mnozí domnívají, ale o skutečnou cestu s cílem slyšet ptáky zpívající především z jara v období páření.
Letošní rok byla v plánu trasa z Nymburka do Poděbrad dlouhá asi tak dvacet pět kilometrů. Zabalili jsme si své sakypaky a odpoledne vyrazili vlakem směrem k Hradci Králové.
Autobus nás vyhodil kdesi za městem, nebyl tedy problém najít tu správnou asfaltku vinoucí se podél řeky. Noc byla krásná a my jsme se plní nadšení se ponořili hluboko do tmavomodrého neznáma.
Vesele jsme si to proštěbetávali temným lesem, šumícími loukami, voňavými poli. Krajina za noci je neskutečně kouzelná. Otevírá dveře fantazii. Snad proto jsou mé zážitky z takové cest jedny z nejintenzivnějších.
Po deseti kilometrech pochodu však naše odhodlání dosáhnout cíle klesalo. Přece jenom už bylo pozdě po půlnoci. Mysl si náhle začala vydupávat právo na spánek. Na náladě nepřidalo nikomu ani to, že slavíci ne a ne začít muzicírovat.
Abychom udržely na pochodu alespoň těla, začali jsme halasně zpívat my. Po dalších pěti tisíci metrech nás ale huby bolely tak, že jsme raději přestali.
Naštěstí slavíci se umoudřili. Své cvrdliky spustili těsně před východem sluníčka.
Cíle cesty jsme dosáhli pozdě k ránu. Sestra jindy ukecaná dorazila beze slov, nepřítomně čučíc někam do neznáma. Malý brácha posledních několik hodin jen zastavoval na každé lavičc, aby vytuhl, mamka s taťkou nasraní s cigárem u huby ho už jen táhli dopředu.
Unavení lehli jsme pod širák a spali. Bylo to fajn.

Žádné komentáře:

Okomentovat