Už čekala jen na vlhkou lesní tmu. Alespoň ji pohltí předtím, než ucítí studené oslizlé zuby toho masožravého jelena, o němž jí děda ještě ráno vyprávěl.
Slyšela jen svůj dech. Když praskla v dálce větvička, bála se, že je to její srdce, jež ten tlukot už neuneslo.
Olízla si prsty. Přišlo jí, že si tu smrt může alespoň trochu osladit zbytky borůvek, které ještě neztracená nasbírala. Náhle se začalo ozývat silné dupání. Něco běželo přímo k ní. Nemohla se dívat. Lidožravý jelen! Místo tesáků ale ucítila na svých ramenou slzy. Kdosi jí sevřel v teplém náručí. „Tak tady jsi. Konečně jsem tě našel."
