Najednou ztratí svůj klid, stanou se zranitelnými a třeba začnou trpět něčím, co nám připadá jako „hloupá“ a nepochopitelná mánie.
V životě ušli dlouhou cestu. Myslí si, že všechno vědí, a co nevědí, to si někdy domyslí.
Už nemají sílu starat se o druhé, být tu pro každého a vždy za všech okolností.
Teď je čas, abychom se postarali my o ně. Abychom je rozmazlovali.
Dlouhodobé plány už nedělají. Věnují se svým malým dobrodružstvím – třeba tajně jedí všechno, co jim lékař zakázal.
Mají vrásky, skvrny na pokožce a často bývají smutní a melancholičtí.
Tohle ale není staromódnost.
Staromódní jsou jejich děti, které odmítají přijmout koloběh života.
Je těžké přijmout, že naši „hrdinové“ už nezvládnou každou situaci. Jsou křehcí, zapomnětliví, a přesto od nich stále očekáváme sílu, kterou měli, když byli mladí a zdraví.
Reagujeme podrážděně a někdy jim vynadáme, když se spletou nebo nevědí, jak funguje mobil či televize.
Nemáme trpělivost poslouchat pořád dokola ten samý příběh, který se možná nikdy doopravdy nestal.
Místo abychom v klidu přijali, že stárnou, zlobíme se, jako by zklamali naši dětskou víru, že budou navždy nezlomnými superhrdiny.
Zbytečně s nimi diskutujeme a požadujeme, aby všechno fungovalo stejně jako dřív.
Za naší podrážděností se ale skrývá strach.
Strach, že je jednou ztratíme úplně. Že už nikdy nebudou těmi veselými, moudrými lidmi, kteří tu pro nás vždy byli.
Často zapomínáme, že to byli právě oni, kdo se nás snažil utěšit, když jsme plakali nad svými dětskými neúspěchy.
Milovat své rodiče až do konce je činem odvahy i hluboké lidskosti.
Nedovolte času, aby vám ukradl příležitost být tu pro ně, stejně jako oni byli celý život pro vás.
