.jpeg)
Jmenuju se Rašín a jsem hradní kocour. Bavím se tím, že na Svojanově chytám myši, loudím dobroty po turistech v hradní restauraci, nechávám se hladit a někdy s nimi chodím na prohlídky. Mám tu výhodu, že s černým kožichem se sem docela hodím. Tady ve sklepení kastelán vždycky začne historií a skončí zazděnou Kateřinou. Slyšel jsem tu pověst už tolikrát, že se mi z toho nezježí ani jeden chlup. A nějaká první písemná zmínka z opisu kroniky z roku 1287? To je tak dávno, že by mi na to nestačilo ani sto kočičích životů.
Raději si prohlídnu tuhle divnou partu. Je jich dohromady osm. Dáma v zeleném je asi vedoucí, protože se pořád na něco ptá. Chlápek s dvěma brýlemi na hlavě si zálibně prohlíží tradiční hostinu měšťanské rodiny v 15. století a všichni ostatní pořád fotí. Kastelán je dneska ve formě, povídá a povídá a všechny oči na něm visí. Někteří si dokonce dělají poznámky do mobilu. Prý pisálkové. No, to mě podrž, o čem tady chtějí psát?
Když kastelán řekne tlumeným hlasem: „A nyní se půjdeme podívat do mučírny,“ vklouznu tam taky. Musím alespoň jednomu z těch psavců skočit přes cestu, aby to mělo ten správný efekt. Kastelán ukazuje mučící nástroje: palečnici na drcení prstů, španělskou botu, skřipec, kladku a klec, která fungovala i jako pranýř. A teď přichází moje chvíle, kdy všem ukážu svůj majstrštyk.
Raději si prohlídnu tuhle divnou partu. Je jich dohromady osm. Dáma v zeleném je asi vedoucí, protože se pořád na něco ptá. Chlápek s dvěma brýlemi na hlavě si zálibně prohlíží tradiční hostinu měšťanské rodiny v 15. století a všichni ostatní pořád fotí. Kastelán je dneska ve formě, povídá a povídá a všechny oči na něm visí. Někteří si dokonce dělají poznámky do mobilu. Prý pisálkové. No, to mě podrž, o čem tady chtějí psát?
Když kastelán řekne tlumeným hlasem: „A nyní se půjdeme podívat do mučírny,“ vklouznu tam taky. Musím alespoň jednomu z těch psavců skočit přes cestu, aby to mělo ten správný efekt. Kastelán ukazuje mučící nástroje: palečnici na drcení prstů, španělskou botu, skřipec, kladku a klec, která fungovala i jako pranýř. A teď přichází moje chvíle, kdy všem ukážu svůj majstrštyk.
Hop!
Kolem to zašumí. Usmívám se pod fousy. To se totiž stává vždycky, když vyskakuji na mučící křeslo s kovovými špicemi. Miluji tu chvíli, kdy se mezi bodlinami pohodlně usadím a sklízím od publika obdivné pohledy.
Prohlídka mučírny je u konce a nastal čas zmizet. Udělám to efektně, když už chtějí ty záhady. Vběhnu do úzké chodby, o které nikdo nemá ani tušení, a všechny je pěkně překvapím zezadu, až budou na nádvoří. „Kudy přišel?“ spekulují. To byste rádi věděli, co?
Venku už je tma a oni pořád nemají dost. Prý se ještě půjdou podívat do paláce zbrojnošů. No, tak to už s nimi dál nejdu. Minule mi tam jeden chlápek šlápnul na ocas, když si zkoušel potěžkat halapartnu. Ale ráno se za nimi musím zase zastavit. To by mne fakt zajímalo, co se jim honí hlavou…
Venku už je tma a oni pořád nemají dost. Prý se ještě půjdou podívat do paláce zbrojnošů. No, tak to už s nimi dál nejdu. Minule mi tam jeden chlápek šlápnul na ocas, když si zkoušel potěžkat halapartnu. Ale ráno se za nimi musím zase zastavit. To by mne fakt zajímalo, co se jim honí hlavou…
