V Johannesburgu na letišti na mě čekala Mika, tátova sestra, a její manžel Don. A hned bylo vše jinak, než jsem si myslela. Namísto cesty k nim domů měli pro mě překvapení. Naložili mě do soukromého letadla, které patřilo jakýmsi Oppenheimerovým. Jsou snad z přízně s Oppenheimerem, co vynalezl atomovou bombu? Netuším.
Dozvídám se, že ve finančních světových kruzích je to věhlasné jméno.
"Jejich pra-pra-pra-pra rodiče objevili v JAR diamantové doly...
Největší starostí jejich následníků, našich hostitelů, bylo je a bude udržet rodinný business.
To jsou přeci největší boháči v JARu...Je to známá rodina. Takže jsme překvapivě nabrali směr do Nickyho soukromého letadla.
Smetanově kožené sedačky a pilot fešák... No, já se picnu. To jsem teda nečekala!!
Přistáváme v hlavním městě Zimbabwe, v Bulawayo.
Čtyřicet pět minut později zabitých čekáním na kontrolu pasů (byli jsme tam doslova čtyři) znovu nastupujeme. Přistání na travnaté červeno hnědé zemi nedaleko farmy je skutečně dobrodružné.
No, já teda fakt nevěřím svým očím! Všichni dělají že nic. To se jako vážně zbláznili! Mravenci jsou všude...
Je Silvestrovský večer. 31.12.1997. Venku už padla tma a v dálce slyším pro Afriku netypické hřmění. Sedím u slavnostní tabule spolu s asi dvaceti hosty na farmě u Oppenheimerů v Zimbabwe.
Začalo lít. Najednou. Z nuly na sto, tak bych to nazvala. Cinkot skleniček a hlasitý smích paní vedle mě vrátil nazpět. Snažím se zapojit do konverzace, naštěstí nám konečně donesou vonící hlavní jídlo. Nabírám první sousto když se kolem mě, kolem nás všech, vyrojí stovky obrovských lítajících mravenců. Narážejí nám do tváří, do rukou, topí se v omáčce a já nevěřím svým očím. Ostatní dělají že nic! Jakoby kdyby se nic nedělo?!? Jí, konverzují, smějí se. Nechápu. Nadskakuju a vší silou se snažím nevyjeknout. Mika po mě loupe očima, hlavně ať neudělám ostudu. To už by je sem asi nikdy nepozvali! Je to velké privilegium.
Ani nevím, jak jsem tu večeři snědla. Všude kolem se válí stovky mravenčích mrtvol jako závěje zbytků sněhu po jarním tání. Cheers, cinkají sklenice plné jiskřivého vína a happy happy New Year!
Původní verze
Happy Happy New Year!No já teda fakt nevěřím svým očím! Všichni dělají že nic. To se jako vážně zbláznili! Mravenci jsou všude.
Je Silvestrovský večer. 31.12.1997. Venku už padla tma a v dálce slyším pro Afriku netypické hřmění. Sedím u slavnostní tabule spolu s asi dvaceti hosty na farmě u Oppenheimerů v Zimbabwe. Měkké světlo z mnoha lamp a svící na stole, girlandy ozdob, uvolněná nálada, stoly prohýbající se dobrotami. Jsou do přízně s Oppenheimerem, co vynalezl atomovou bombu? Netuším. Nicméně ve finančních světových kruzích je to jméno více než známé. Pra-pra-pra-pra rodiče objevili totiž v JAR diamantové doly. Největší starostí jejich následníků, našich hostitelů, bylo je a bude udržet rodinný business. Není to na nich poznat, ale říkali to moji příbuzní, kteří v Jihoafrické republice žijí a občas od nich dostanou projekt. Pozoruji různorodou společnost lidí bavících se u stolu. Letos mi bylo třicet a toto je moje první setkání se světem neokázalé sofistikovanosti podtržené nedbalým luxusem dýchajícím z každé buňky této britské enklávy v africké buši. Angličtina mi splynula v nečitelný šum a já se přistihuji u myšlenek na mých prvních pár dní v Africe. Vždycky jsem toužila sem jet, už jako malá a konečně se to stalo! V Johannesburgu na letišti na mě čekala Mika, tátova sestra a Don, její manžel. Namísto cesty k nim domů jsme překvapivě nabrali směr do Nickyho soukromého letadla. Smetanově kožené sedačky a pilot fešák, no já se picnu. To jsem teda nečekala!! Přistáváme v hlavním městě Zimbabwe, v Bulawayo. Čtyřicet pět minut později zabitých čekáním na kontrolu pasů (byli jsme tam doslova čtyři) znovu nastupujeme. Přistání na travnaté červeno hnědé zemi nedaleko farmy je skutečně dobrodružné. Připadám si jako Meryl Streep ve Vzpomínkách na Afriku. A to je teprve začátek!
Kateřino, vrací mě ke stolu Mika sedící o pár metrů dál napravo, to je nezdvořilé nebavit se s okolím. No zapojila bych se, ale vyprávět vtipy v angličtině úplně neumím a tak když se nedívá, zase se ztratím. Hlavně ať na mě nikdo nemluví. Jsem plná zážitků, pocitů, vůní, chutí a přírody. Dostala jsem pokoj v domě, zatímco má rodina obývá jeden z několika domů pro hosty. Na co vážně nejsem připravená jsou obří rozměry hmyzu. Moje radost, že hmyz v domě nebude, je v trapu, jen co si poprvé dojdu do koupelny na záchod. Nad vanou je obří tlustej pavouk!! Jako dlaň. Právě se zmaterializovala moje největší noční můra. Pokud se ale nechci počůrat, musím to zvládnout. Zavřu oči a dělám, že tam není. To ještě nevím, že takhle to bude po celou dobu. Když totiž vyletím s očima navrch hlavy a třesoucím se hlasem říkám matce paní domu Strilli, Mrs. Lasch, osmdesátileté dámě čtoucí si knihu v propínacím svetříku, sukni a lodičkách, vzhlédne od stránek řkouc, „he has been there for the past fifteen years“! Cože? Patnáct let je na zdi? Netroufnu se zeptat, jestli je tady nějaká jiná koupelna a na záchod chodím jinam. To by nebyl Čech, aby si neporadil. Domorodé služebnictvo podplatím cigaretami, aby mi každý večer prohlédli pokoj. Beztak tady nebudu moct kouřit, to se zkrátka vůbec nehodí, říkám si. Připadám si trochu jako vořech. Nejím příborem jako ostatní. Náš způsob držení je oproti této společnosti opravdu buranský. Hned se to chci přeučit. Odpoledne listuji knihou s 3D obrázky. Vidím je poprvé v životě a moc mě baví pozorovat, jak se zprostřed stránky vyloupnou skryté objekty. Hned mi to jde. Jsou překvapení, prý to lidem trvá. No tak aspoň něčím vyniknu. Předevčírem nás hostitel Nicky vzal svou helikoptérou na okružní let nad savanou plnou zvířat. Netušila jsem, že je uvnitř takový hluk a musíš mít sluchátka, abys slyšela pokyny pilota. Pohyb ze země přímo nahoru, to byla pro mě úplná euforie. Přistál na vrcholu stolové hory s původním kamenným osídlením, prý rituální místo. Husí kůži jsem měla velkou, asi na tom něco bude. Včera jsme spolu hráli šipky a vyhráli turnaj. Z radosti mi dal pusu a od té doby mě Strilli nesnáší, ani se na mě nepodívá. V letadle jsem totiž chytla šílenou rýmu a on ji prý chytl ode mě. Nedostane chudák nic víc než švédské kapky. Včera jsme jim s Mikou upekli na udobřenou štrůdl a byl fakt senzační. Třetina polohrubé mouky, třetina másla a třetina tvarohu. V kuchyni v obrovské lednici trůnila kýta z divokého prasete. Válely jsme těsto, ukrajovali jsme si plátky šunky, popíjely jemňounké bílé víno a svět se zdál být lahodný jako med.
Začalo lít. Najednou. Z nuly na sto, tak bych to nazvala. Cinkot skleniček a hlasitý smích paní vedle mě vrátil nazpět. Snažím se zapojit do konverzace, naštěstí nám konečně donesou vonící hlavní jídlo. Nabírám první sousto když se kolem mě, kolem nás všech, vyrojí stovky obrovských lítajících mravenců. Narážejí nám do tváří, do rukou, topí se v omáčce a já nevěřím svým očím. Ostatní dělají že nic! Jakoby kdyby se nic nedělo?!? Jí, konverzují, smějí se. Nechápu. Nadskakuju a vší silou se snažím nevyjeknout. Mika po mě loupe očima, hlavně ať neudělám ostudu. To už by je sem asi nikdy nepozvali! Je to velké privilegium.
Ani nevím, jak jsem tu večeři snědla. Všude kolem se válí stovky mravenčích mrtvol jako závěje zbytků sněhu po jarním tání. Cheers, cinkají sklenice plné jiskřivého vína a happy happy New Year!
Měkké světlo z mnoha lamp a svící na stole, girlandy ozdob, uvolněná nálada, stoly se prohýbají dobrotami.
Není to na nich poznat, ale říkali to moji příbuzní, kteří v Jihoafrické republice žijí a občas od nich dostanou projekt. ZAKÁZKU?
Pozoruji různorodou společnost lidí, kteří se baví u stolu.
Letos mi bylo třicet a toto je moje první setkání se světem neokázalé sofistikovanosti podtržené nedbalým luxusem dýchajícím z každé buňky této britské enklávy v africké buši.
Angličtina mi splynula v nečitelný šum a já se přistihuji u myšlenek na mých prvních pár dní v Africe.
"Kateřino," vrací mě ke stolu Mika.
Sedí o pár metrů dál napravo, to je nezdvořilé nebavit se s okolím. No zapojila bych se, ale vyprávět vtipy v angličtině úplně neumím, a tak když se nedívá, zase se ztratím. Hlavně ať na mě nikdo nemluví.
Jsem plná zážitků, pocitů, vůní, chutí a přírody. Dostala jsem pokoj v domě, zatímco má rodina obývá jeden z několika domů pro hosty. Na co vážně nejsem připravená jsou obří rozměry hmyzu. Moje radost, že hmyz v domě nebude, je v trapu, jen co si poprvé dojdu do koupelny na záchod. Nad vanou je obří tlustej pavouk!! Jako dlaň. Právě se zmaterializovala moje největší noční můra. Pokud se ale nechci počůrat, musím to zvládnout. Zavřu oči a dělám, že tam není. To ještě nevím, že takhle to bude po celou dobu. Když totiž vyletím s očima navrch hlavy a třesoucím se hlasem říkám matce paní domu Strilli, Mrs. Lasch, osmdesátileté dámě čtoucí si knihu v propínacím svetříku, sukni a lodičkách, vzhlédne od stránek řkouc, „he has been there for the past fifteen years“!
Cože? Patnáct let je na zdi? Netroufnu se zeptat, jestli je tady nějaká jiná koupelna a na záchod chodím jinam. To by nebyl Čech, aby si neporadil. Domorodé služebnictvo podplatím cigaretami, aby mi každý večer prohlédli pokoj. Beztak tady nebudu moct kouřit, to se zkrátka vůbec nehodí, říkám si. Připadám si trochu jako vořech. Nejím příborem jako ostatní. Náš způsob držení je oproti této společnosti opravdu buranský. Hned se to chci přeučit. Odpoledne listuji knihou s 3D obrázky. Vidím je poprvé v životě a moc mě baví pozorovat, jak se zprostřed stránky vyloupnou skryté objekty. Hned mi to jde. Jsou překvapení, prý to lidem trvá. No tak aspoň něčím vyniknu. Předevčírem nás hostitel Nicky vzal svou helikoptérou na okružní let nad savanou plnou zvířat. Netušila jsem, že je uvnitř takový hluk a musíš mít sluchátka, abys slyšela pokyny pilota. Pohyb ze země přímo nahoru, to byla pro mě úplná euforie. Přistál na vrcholu stolové hory s původním kamenným osídlením, prý rituální místo. Husí kůži jsem měla velkou, asi na tom něco bude. Včera jsme spolu hráli šipky a vyhráli turnaj. Z radosti mi dal pusu a od té doby mě Strilli nesnáší, ani se na mě nepodívá. V letadle jsem totiž chytla šílenou rýmu a on ji prý chytl ode mě. Nedostane chudák nic víc než švédské kapky. Včera jsme jim s Mikou upekli na udobřenou štrůdl a byl fakt senzační. Třetina polohrubé mouky, třetina másla a třetina tvarohu. V kuchyni v obrovské lednici trůnila kýta z divokého prasete. Válely jsme těsto, ukrajovali jsme si plátky šunky, popíjely jemňounké bílé víno a svět se zdál být lahodný jako med.
Začalo lít. Najednou. Z nuly na sto, tak bych to nazvala. Cinkot skleniček a hlasitý smích paní vedle mě vrátil nazpět. Snažím se zapojit do konverzace, naštěstí nám konečně donesou vonící hlavní jídlo. Nabírám první sousto když se kolem mě, kolem nás všech, vyrojí stovky obrovských lítajících mravenců. Narážejí nám do tváří, do rukou, topí se v omáčce a já nevěřím svým očím. Ostatní dělají že nic! Jakoby kdyby se nic nedělo?!? Jí, konverzují, smějí se. Nechápu. Nadskakuju a vší silou se snažím nevyjeknout. Mika po mě loupe očima, hlavně ať neudělám ostudu. To už by je sem asi nikdy nepozvali! Je to velké privilegium.
Ani nevím, jak jsem tu večeři snědla. Všude kolem se válí stovky mravenčích mrtvol jako závěje zbytků sněhu po jarním tání. Cheers, cinkají sklenice plné jiskřivého vína a happy happy New Year!
Původní verze
Happy Happy New Year!No já teda fakt nevěřím svým očím! Všichni dělají že nic. To se jako vážně zbláznili! Mravenci jsou všude.
Je Silvestrovský večer. 31.12.1997. Venku už padla tma a v dálce slyším pro Afriku netypické hřmění. Sedím u slavnostní tabule spolu s asi dvaceti hosty na farmě u Oppenheimerů v Zimbabwe. Měkké světlo z mnoha lamp a svící na stole, girlandy ozdob, uvolněná nálada, stoly prohýbající se dobrotami. Jsou do přízně s Oppenheimerem, co vynalezl atomovou bombu? Netuším. Nicméně ve finančních světových kruzích je to jméno více než známé. Pra-pra-pra-pra rodiče objevili totiž v JAR diamantové doly. Největší starostí jejich následníků, našich hostitelů, bylo je a bude udržet rodinný business. Není to na nich poznat, ale říkali to moji příbuzní, kteří v Jihoafrické republice žijí a občas od nich dostanou projekt. Pozoruji různorodou společnost lidí bavících se u stolu. Letos mi bylo třicet a toto je moje první setkání se světem neokázalé sofistikovanosti podtržené nedbalým luxusem dýchajícím z každé buňky této britské enklávy v africké buši. Angličtina mi splynula v nečitelný šum a já se přistihuji u myšlenek na mých prvních pár dní v Africe. Vždycky jsem toužila sem jet, už jako malá a konečně se to stalo! V Johannesburgu na letišti na mě čekala Mika, tátova sestra a Don, její manžel. Namísto cesty k nim domů jsme překvapivě nabrali směr do Nickyho soukromého letadla. Smetanově kožené sedačky a pilot fešák, no já se picnu. To jsem teda nečekala!! Přistáváme v hlavním městě Zimbabwe, v Bulawayo. Čtyřicet pět minut později zabitých čekáním na kontrolu pasů (byli jsme tam doslova čtyři) znovu nastupujeme. Přistání na travnaté červeno hnědé zemi nedaleko farmy je skutečně dobrodružné. Připadám si jako Meryl Streep ve Vzpomínkách na Afriku. A to je teprve začátek!
Kateřino, vrací mě ke stolu Mika sedící o pár metrů dál napravo, to je nezdvořilé nebavit se s okolím. No zapojila bych se, ale vyprávět vtipy v angličtině úplně neumím a tak když se nedívá, zase se ztratím. Hlavně ať na mě nikdo nemluví. Jsem plná zážitků, pocitů, vůní, chutí a přírody. Dostala jsem pokoj v domě, zatímco má rodina obývá jeden z několika domů pro hosty. Na co vážně nejsem připravená jsou obří rozměry hmyzu. Moje radost, že hmyz v domě nebude, je v trapu, jen co si poprvé dojdu do koupelny na záchod. Nad vanou je obří tlustej pavouk!! Jako dlaň. Právě se zmaterializovala moje největší noční můra. Pokud se ale nechci počůrat, musím to zvládnout. Zavřu oči a dělám, že tam není. To ještě nevím, že takhle to bude po celou dobu. Když totiž vyletím s očima navrch hlavy a třesoucím se hlasem říkám matce paní domu Strilli, Mrs. Lasch, osmdesátileté dámě čtoucí si knihu v propínacím svetříku, sukni a lodičkách, vzhlédne od stránek řkouc, „he has been there for the past fifteen years“! Cože? Patnáct let je na zdi? Netroufnu se zeptat, jestli je tady nějaká jiná koupelna a na záchod chodím jinam. To by nebyl Čech, aby si neporadil. Domorodé služebnictvo podplatím cigaretami, aby mi každý večer prohlédli pokoj. Beztak tady nebudu moct kouřit, to se zkrátka vůbec nehodí, říkám si. Připadám si trochu jako vořech. Nejím příborem jako ostatní. Náš způsob držení je oproti této společnosti opravdu buranský. Hned se to chci přeučit. Odpoledne listuji knihou s 3D obrázky. Vidím je poprvé v životě a moc mě baví pozorovat, jak se zprostřed stránky vyloupnou skryté objekty. Hned mi to jde. Jsou překvapení, prý to lidem trvá. No tak aspoň něčím vyniknu. Předevčírem nás hostitel Nicky vzal svou helikoptérou na okružní let nad savanou plnou zvířat. Netušila jsem, že je uvnitř takový hluk a musíš mít sluchátka, abys slyšela pokyny pilota. Pohyb ze země přímo nahoru, to byla pro mě úplná euforie. Přistál na vrcholu stolové hory s původním kamenným osídlením, prý rituální místo. Husí kůži jsem měla velkou, asi na tom něco bude. Včera jsme spolu hráli šipky a vyhráli turnaj. Z radosti mi dal pusu a od té doby mě Strilli nesnáší, ani se na mě nepodívá. V letadle jsem totiž chytla šílenou rýmu a on ji prý chytl ode mě. Nedostane chudák nic víc než švédské kapky. Včera jsme jim s Mikou upekli na udobřenou štrůdl a byl fakt senzační. Třetina polohrubé mouky, třetina másla a třetina tvarohu. V kuchyni v obrovské lednici trůnila kýta z divokého prasete. Válely jsme těsto, ukrajovali jsme si plátky šunky, popíjely jemňounké bílé víno a svět se zdál být lahodný jako med.
Začalo lít. Najednou. Z nuly na sto, tak bych to nazvala. Cinkot skleniček a hlasitý smích paní vedle mě vrátil nazpět. Snažím se zapojit do konverzace, naštěstí nám konečně donesou vonící hlavní jídlo. Nabírám první sousto když se kolem mě, kolem nás všech, vyrojí stovky obrovských lítajících mravenců. Narážejí nám do tváří, do rukou, topí se v omáčce a já nevěřím svým očím. Ostatní dělají že nic! Jakoby kdyby se nic nedělo?!? Jí, konverzují, smějí se. Nechápu. Nadskakuju a vší silou se snažím nevyjeknout. Mika po mě loupe očima, hlavně ať neudělám ostudu. To už by je sem asi nikdy nepozvali! Je to velké privilegium.
Ani nevím, jak jsem tu večeři snědla. Všude kolem se válí stovky mravenčích mrtvol jako závěje zbytků sněhu po jarním tání. Cheers, cinkají sklenice plné jiskřivého vína a happy happy New Year!
