Ze dveří se jednou za čas vyloupne pár mladých lidí v kraťasech a havajských košilích s cigaretou v ruce. Displej na věži hlásí minus šest stupňů a ledovka na neposypaných okrajích chodníků silně kontrastuje s jejich odhaleným oblečením. Halloween je v plném proudu a všichni studenti místní univerzity chtějí být dnes zde, v centru dění. Ne každému však noc vychází podle plánu.
“Tak to jsme trochu nevychytaly,” ozve se neznámý hlas do tiché noci. Dvě dívky leží na dřevěném mole u jezírka a zachumlané do péřových kabátů pozorují hvězdami posetou oblohu. Jedna má půlku obličeje pomalovanou do podoby děsivého klauna a druhá kostlivce.
Jsou daleko od místa halloweenských oslav a zde, v liduprázdném areálu umejské univerzity, vypadají jejich masky obzvláště bizarně.
“Zase naše klasický štěstí, Markét. Dvě hodiny se tu pipláme s make-upem a nakonec nás ani nepustí do jediného baru s diskotékou ve městě. Ale upřímně se ani nedivím, to místo fakt praskalo ve švech,” povzdychne si brunetka Renata. “Tak snad příště.”
Markéta se posadí a pokývne hlavou. “Jo, příště to vyjde.” Pramínek blond vlasů se jí zachytí na řasách.
Obě ale moc dobře vědí, že příští Halloween spolu nestráví. Za rok budou již dávno zpátky v Čechách v rutině svých obyčejných životů a s trochou štěstí se potkají maximálně párkrát do roka. Jejich české životy jsou příliš odlišné, aby se vzájemně prolínaly. Není to jako tady, daleko od domova a blízkých, na tomto malém kousku civilizace uprostřed divoké severské přírody, kde se v noci vydávají společně do lesů za tancem polární záře a kde denního světla bude brzy tak málo, že plynutí času téměř ztratí svůj význam. Tady na severu Švédska, jen pár set kilometrů od polárního kruhu, vedou až paradoxně identické životy.
Markéta si sedne na okraj mola a svěsí nohy dolů. Zamrzlá jezerní hladina vypadá v záři pouliční lampy jak z jiného světa. Těžko říct, jak je led silný. Markéta neodolá, natáhne nohu a dotkne se špičkou boty zamrzlé hladiny. Ví, že je to hloupé, ale mozek se rozhodl a není cesty zpět. K pravé noze přidá levou a pomalu začne svou váhu přesouvat na obě chodidla, lokty se však stále opírá o dřevěná prkna.
Ve stejnou chvíli, kdy se Renata posadí, aby se své kamarádky zeptala, o co se snaží, prořízne tichou noc zvuk praskajícího ledu, tlumený výkřik a šplouchnutí. Při pohledu na Markétu po pás v ledovém jezeře dívka neváhá a jako střela ji vyletí na pomoc. Po několika sekundách výkřiků, klení, kopání a panického cákání se obě svalí na molo, které zavrávorá pod tíhou jejich společné váhy. Lapají po dechu a chvilku na sebe nevěřícně zírají.
“T-to je v p-pohodě, Renčo, j-jen jsem s-si po-potřebovala umýt ka-kabát,” zamumlá promočená blondýnka hlasem roztřeseným chladem, mávne rukou na odlehčení situace a začne se škrábat na nohy.
“Fakt, Markét? Blbější fór tě nenapadl?” i přes to se ale Renata zasměje a Markéta se přidá. “Pojď, musíme tě dostat do tepla.”
Dívky společně vyrazí směrem ke kolejím. Severní mráz je ale neúprosný, a tak nabírají na tempu. Je jim jedno, že běží uprostřed silnice, teď už stejně žádná auta nejezdí a vozovky jsou proti ledovce ošetřeny lépe jak chodníky.
“Tak to jsme trochu nevychytaly,” ozve se neznámý hlas do tiché noci. Dvě dívky leží na dřevěném mole u jezírka a zachumlané do péřových kabátů pozorují hvězdami posetou oblohu. Jedna má půlku obličeje pomalovanou do podoby děsivého klauna a druhá kostlivce.
Jsou daleko od místa halloweenských oslav a zde, v liduprázdném areálu umejské univerzity, vypadají jejich masky obzvláště bizarně.
“Zase naše klasický štěstí, Markét. Dvě hodiny se tu pipláme s make-upem a nakonec nás ani nepustí do jediného baru s diskotékou ve městě. Ale upřímně se ani nedivím, to místo fakt praskalo ve švech,” povzdychne si brunetka Renata. “Tak snad příště.”
Markéta se posadí a pokývne hlavou. “Jo, příště to vyjde.” Pramínek blond vlasů se jí zachytí na řasách.
Obě ale moc dobře vědí, že příští Halloween spolu nestráví. Za rok budou již dávno zpátky v Čechách v rutině svých obyčejných životů a s trochou štěstí se potkají maximálně párkrát do roka. Jejich české životy jsou příliš odlišné, aby se vzájemně prolínaly. Není to jako tady, daleko od domova a blízkých, na tomto malém kousku civilizace uprostřed divoké severské přírody, kde se v noci vydávají společně do lesů za tancem polární záře a kde denního světla bude brzy tak málo, že plynutí času téměř ztratí svůj význam. Tady na severu Švédska, jen pár set kilometrů od polárního kruhu, vedou až paradoxně identické životy.
Markéta si sedne na okraj mola a svěsí nohy dolů. Zamrzlá jezerní hladina vypadá v záři pouliční lampy jak z jiného světa. Těžko říct, jak je led silný. Markéta neodolá, natáhne nohu a dotkne se špičkou boty zamrzlé hladiny. Ví, že je to hloupé, ale mozek se rozhodl a není cesty zpět. K pravé noze přidá levou a pomalu začne svou váhu přesouvat na obě chodidla, lokty se však stále opírá o dřevěná prkna.
Ve stejnou chvíli, kdy se Renata posadí, aby se své kamarádky zeptala, o co se snaží, prořízne tichou noc zvuk praskajícího ledu, tlumený výkřik a šplouchnutí. Při pohledu na Markétu po pás v ledovém jezeře dívka neváhá a jako střela ji vyletí na pomoc. Po několika sekundách výkřiků, klení, kopání a panického cákání se obě svalí na molo, které zavrávorá pod tíhou jejich společné váhy. Lapají po dechu a chvilku na sebe nevěřícně zírají.
“T-to je v p-pohodě, Renčo, j-jen jsem s-si po-potřebovala umýt ka-kabát,” zamumlá promočená blondýnka hlasem roztřeseným chladem, mávne rukou na odlehčení situace a začne se škrábat na nohy.
“Fakt, Markét? Blbější fór tě nenapadl?” i přes to se ale Renata zasměje a Markéta se přidá. “Pojď, musíme tě dostat do tepla.”
Dívky společně vyrazí směrem ke kolejím. Severní mráz je ale neúprosný, a tak nabírají na tempu. Je jim jedno, že běží uprostřed silnice, teď už stejně žádná auta nejezdí a vozovky jsou proti ledovce ošetřeny lépe jak chodníky.
Klíčky od zámku Markéty kola mezitím pomalu klesají na dno univerzitního jezírka, kde přečkají zimu hluboko pod ledem a až na konci jara, dávno poté, co Markéta odletí zpátky do Čech a všechen led roztaje, si jich náhodou všimne výměnný student z Itálie a rozhodne se je vylovit. Ke kroužku s dvěma malými klíči je připevněn také papírek oblepený izolepou. Ručně psané telefonní číslo je na něm stále čitelné.
V Praze zazvoní telefon.
