Až o mně jednou někdo napíše, bude ze mne cítit vůně čerstvé trávy, chladnost ranních kapek rosy a hebkost lístků fialek.
Až tahle dívka, co právě přichází s blokem v ruce, zachytí svým perem mou jedinečnost, budu jí u toho do uší šeptat sladká slovíčka o tichu a vánku, co si pohrává s jejími vlasy a mými vlčími máky. Jen les, který nás obklopuje, bude svědkem našeho společného mistrného díla. A slunce, které na svých paprscích vyšle záři inspirace jejímu svraštělému čelu.
Dosedá.
„Au! To píchá!" zapískne, když se její sedací partie seznámí s jediným bodlákem, který sem před měsícem zavál ten hrozný vichr, poslední záchvěv zimy.
„To si musíš sedat zrovna sem, holka?" rozčiluji se na budoucí nositelku Nobelovy ceny za literaturu. Pošlu jí do nosu trochu vůně jitrocele, protože ten hojí všechny šrámy. Jak ty na těle, tak na duši. Poposedá a já klidně obětuji těch pár sedmikrásek, které budou v příštích chvílích jejím trůnem. Hlavně ať nezapomene zmínit, jak harmonicky jsem letos vykvetla. Jak je hvozdík usazený přesně vedle hluchavek a rozrazil potrhuje stydlivou krásu hrachorů. Pravda, s něčím bude mít holka svízel. Svízel, ten jsem letos trochu opomenula, ale věřím, že zvonky rozezvučí její představivost natolik, aby ho ve své mysli usadila přesně tam, kde má být.
Chvíli jen tak hledí do dáli a pak... otevírá zápisník. Napjatě čekám, až se jí pod rukama začnou rodit první verše. K čemu asi přirovná moji nádheru? Bude množství metafor vůbec stačit k vyjádření něčeho tak úžasného? Ona ale jen sedí a zírá do zápisníku. Nakouknu jí přes rameno a vidím, že je celý popsaný. Na obalu čtu „Čtenářský deník, Jaroslav Vejvoda, Gymnázium Jana Nerudy".
Co to má být? Pomyslím si. Odpověď na sebe nedá dlouho čekat: „Do kelu, já z toho Vrchlickýho nikdy nezmaturuju," konstatuje tato jemná víla.
Tak čekám dál, až někdo přijde a napíše mne.
