Scházíme zabahněným srázem, každou chvíli se nám smíkne noha a rychle zabalancujeme v protisměru. Těsně před pádem nás ale zachytí zvrásněná ruka staré ženy s barevným šátkem na hlavě. Beze slov se na nás zazubí a mě nepřestává překvapovat, jaký mají zdejší vietnamské ženy bílý chrup.Když už ujdeme pár kilometrů rýžovými poli a průvodkyně Sang nám mezi tím vykládá o kultuře Hmongů – etnickém kmeni na severu Vietnamu – uvidím dvě děti. Jedno zametá klikatou cestičku před domem, druhé na něj jen kouká. Říkám si, kdo jim asi dal tento nekonečný úkol a proč nejsou ve škole? Zaseknu se na té myšlence a při chůzi za nimi otáčím hlavu, abych na mě stále viděla. V tom si všimnu ještě jednoho dítěte, batolete. Je nejmenší z nich.
Dítě sotva chodí a nemotorně malými krůčky se přibližuje k nám. Teprve až po chvíli vidím, že má jen krátké tričko! Žádné kalhotky, ponožky a už vůbec né boty. A ťape bosýma nožkama v blátěné louži. Vykuleným očima sleduju skoro nahé dítě, zabalená v péřové bundě s čepicí na hlavě. Pocitově je tak 5°C. Až se cítím trapně, kolik toho proti němu mám.
Sang si všímá našeho udiveného výrazu a vysvětluje zdejším příslovím: „Když je dětem zima, měl by se bát i buvol. Protože ten je náchylný na studené počasí.“ doplní. Buvol je vlastně zdejší bohatství. Když rodina vlastní alespoň jednoho, není chudá.
Při sledování vlnících se siluet hor, nepřestávám myslet na to, v jakém blahobytu v Evropě žijeme a jak málo si toho vážíme. Tady nemají v dome mnohdy ani sprchu, na tož třeba ústřední topení, ale když se na Hmongy podíváte, vidíte štěstí. Napadá mě, jestli mezi penězi a štěstím neplatí nepřímá úměra a jaké výše peněz x, se rovná nula štěstí.
Dítě sotva chodí a nemotorně malými krůčky se přibližuje k nám. Teprve až po chvíli vidím, že má jen krátké tričko! Žádné kalhotky, ponožky a už vůbec né boty. A ťape bosýma nožkama v blátěné louži. Vykuleným očima sleduju skoro nahé dítě, zabalená v péřové bundě s čepicí na hlavě. Pocitově je tak 5°C. Až se cítím trapně, kolik toho proti němu mám.
Sang si všímá našeho udiveného výrazu a vysvětluje zdejším příslovím: „Když je dětem zima, měl by se bát i buvol. Protože ten je náchylný na studené počasí.“ doplní. Buvol je vlastně zdejší bohatství. Když rodina vlastní alespoň jednoho, není chudá.
Při sledování vlnících se siluet hor, nepřestávám myslet na to, v jakém blahobytu v Evropě žijeme a jak málo si toho vážíme. Tady nemají v dome mnohdy ani sprchu, na tož třeba ústřední topení, ale když se na Hmongy podíváte, vidíte štěstí. Napadá mě, jestli mezi penězi a štěstím neplatí nepřímá úměra a jaké výše peněz x, se rovná nula štěstí.
