Stojím, sem tam se podívám doprava. Pokukuju po hodinkách,
znechucená nad dalším zpožděním. Na kolejích přede mnou se pomalu začne
rozléhat známý zvuk. Pozorně se podívám do dáli a uvidím velký, nebezpečně
rychle se řítící stroj. Vlak přijíždí a mě málem ohluší nesnesitelný pískot. Čím
je blíže, tím více mám chuť odejít. Zastaví a hromada dětí s batohy na
zádech začnou za hlasitého povídání vylézat po kovových děravých schodech. I já
po nich vylezu. Obklopí mě zatuchlý, těžký vzduch.
Otevřu dřevěné dveře obalené
tapetou a pokračuju do vagónu. S lehkým zoufalstvím se dívám po několika
řadách červených kožených sedaček.
Nejlepší časy už mají za sebou. Některé jsou
zalátované, jiné zdobí černé čmáranice. Jdu mezi nimi a snažím se najít
nejpřívětivější ze sedaček. Usadím se a pode mnou to lehce zavrže. Naposledy se
chci podívat na nástupiště, ale jediné, co vidím, je špinavé, poškrábané okno. S
opovržením se odvrátím. Další cesta do školy začíná.
