Pan Coffin - napsal Martin Paruch

Na počátku byl dopis. Rukou a školní angličtinou popsaný list papíru s pár informacemi o mě. O mé touze po cestování a přání najít si v Anglii brigádu na prázdniny. Do formalizovaného životopisu a žádosti o zaměstnání to mělo stejně daleko jako tehdy vyráběný Škoda Favorit do značky Aston Martin. Na obálce místo adresy stálo:

Farmářům tohoto kraje
Dorchester, Dorset
United Kingdom
Proč zrovna hrabství Dorset už přesně nevím. Zemědělský kraj. Kousek do Cornwallu i Walesu. A blízko do Salisbury a Stonehenge. To byly zřejmě motivy, které mě vedly k sestavení téhle poněkud obskurní adresy.
Po měsíci se ozval pan Coffin. Majitel mléčné farmy. Psal, že mě rádi přijmou a že můžu v létě přijet. Byl jsem štěstím bez sebe. Získat v roce 1991 brigádu na Západě byl pro studenta z Československa sen.

O půl roku později jsem stál v kuchyni rodičů pana Coffina. Stará paní vytáhla peněženku a s hrdým výrazem mi podávala dvě desetilibrové bankovky. 

“That’s for you. Good work,” řekla a položila je na stůl. Usmívala se z nich Alžběta II. 

Dvacet liber bylo pro studenta na počátku devadesátých let spousta peněz. Víc než měsíční rozpočet na studium. Za půl dne příležitostné práce, kterou pro mě vymysleli.

Na farmě nešlo jen o peníze. Miloval jsem jejich snídaně. V modrobílé misce hromada vloček s medem a čerstvě nadojeným mlékem. Vajíčka s domácí slaninou. I přes tu spoustu let, pamatuju si obyčejný velký talíř a božskou vůni, která z něj stoupala.
Vždycky to ale nebylo snadné. Vzpomínám si na jedno setkání, kam mě pan Coffin, tedy tehdy už Charles, vzal. Pili jsme pivo a bavili se. 

Já byl občasným cílem drobných vtípků farmářské sešlosti. Byli zvyklí potkávat v Londýně svoje barevné bratrance z Pákistánu, ale tady, v poklidném Dorsetu, jsem byl atrakce z Východu. Vypadal jsem sice jako oni: pomačkaná flanelová košile, džíny a boty, které potřebovaly trochu vyčistit. Stejná chuť na pivo a potřeba bavit se. Možná právě ta podobnost je dráždila. 

Moje angličtina nemohla s jejich ostrovtipem soutěžit. Jen jednou se mi je podařilo něčím usadit. Už nevím čím. Pamatuju se, že ztichli a Charles se začal smát. Doma mi pak vysvětlil, co bylo zřejmé. Ne všichni místní jsou ze mě nadšení. On a jeho žena to ale viděli jinak. Bavili jsme se o českých letcích v Anglii a o tom, jak za války sloužil u Royal Air Force Charlesův otec. 

Přestože brzy pochopili, že práce s kravami nepatří mezi moje silné stránky, přijali mě do rodiny. Brali mě na nákupy a výlety. Platili za mě vstupné na památky a občerstvení na plážích jižní Anglie. Na oplátku jsem jim hlídal děti, aby mohli do kina. Měl jsem za to k dispozici gramofon a obrovskou zásobu Charlesových desek. 

“Jaké album máš nejradši?” zeptal se. Bez váhání jsem ukázal na bílý obal The Wall od Pink Floyd. Od té doby jsme byli vlastně kámoši.
Jejich děti byly taky fajn. John a Emily. Malí prcci, předškolního věku. Jednou jsem je vzal na vycházku. Prošli jsme zahradní brankou a pak přelezli ohradu k sousednímu pozemku. Všude kolem byly pastviny. Klidná krajina voněla létem a byla vymalovaná do žlutozelené. 

Za ohybem cesty se páslo stádo mladých býčků. Trvalo chvíli, než jsem si uvědomil, že mezi námi není už žádná další ohrada. Zatočil jsem o devadesát stupňů a hnal děti zrychleným pochodem k nejbližší brance. Býci ještě ne úplně dorostlí, ale velcí dost. Byli zvědaví a rozhodli se nás vyprovodit. Z váhavé chůze přešli v klus a pak cval. Dupání kopyt se blížilo. Děti zůstaly tiše stát. 

Ani nevím, co mě to tehdy napadlo. Roztáhl jsem ruce jako Kristus nad Riem a s indiánským pokřikem se rozběhl proti běžícímu stádu. To je zaskočilo. Něco takového nejspíš ještě neviděli. Zavlnili se a zabrzdili v uctivé vzdálenosti. Rád jsem taky zastavil. V krvi spoustu adrenalinu a na zádech jemné mrazení. Cítil jsem se jako vítěz. 

“A pak že to neumím s krávama,” napadlo mě.
Po třech týdnech farmářská idyla skončila. 

“Až za rok skončím školu, přijeďte. Oba. I s dětmi. Ukážu vám Prahu a…budu rád,” řekl jsem, když jsme se loučili. Charles se usmál. 

“Ano. To je dobrý nápad. Měli bychom přijet,” odpověděl tak trochu po anglicku. “Budeme v kontaktu,” dodal. 

O pár měsíců později mi v Česku ukradli cestovní tašku. Měl jsem v ní všechnu naši korespondenci, jeho adresu i svůj cestovní pas. Nikdy potom jsem už nenapsal dopis adresovaný “farmářům tohoto kraje”. 

Mrzí mě to dodnes. Takže aspoň teď a tady. 

“Přijeďte Charlesi. Všichni. Budu rád.”