Vydáváme se přes Mdlazi do usedlosti Tonieho Jouberta, kde Jessica přebývá. Na odpočivadlech podél silnice míjíme shluky námezdních dělníků. Dodávky je vestoje na korbách odvážejí do okolních ovocných sadů a na plantáže. Na zdích zemědělských podniků čteme Southhampton, Bavaria, Venezia. Poté zahneme na prašnou cestu místy vystlanou šotolinou a před kapotu nám zpoza citroníků vyskočí našedlá opice. Podle jejích rozčílených gest hádám na babuána. Sjíždíme pomalu k Blyde River a začínáme se bát. Hroši mají totiž pověst jednoho z nejnebezpečnějších zvířat v Africe a ročně jejich agresivní útoky nepřežije 500 lidí. A Jessica je třiadvacetiletá hrošice, kterou budeme podle všeho krmit.
Zadání: napište o obyčejných věcech, banalitách na cestách podle Jana Pokorného.
Tonie nás přivítá v rangerském oblečení a naboso. Usadí nás u dřevěného mola na břehu řeky a vypráví o své chráněnce: „Jessicu jsem našel při záplavách v roce 2000 na břehu Blyde River jako právě narozené mládě. Byla strašně slabá a ve volné přírodě by nepřežila. Krmili jsme ji s Shirley, mou ženou, mlékem a spala v teplé posteli. Tak jsme si ji ochočili. Necháváme ji žít na polosvobodě. Někdy se prochází po domě jako člen rodiny a jindy se vydává po proudu řeky za ostatními hrochy.“ Jessica se zrovna vynoří. Při pohledu na její zakrslé tělo si neodpustím otázku: „Není o něco menší než běžní dospělí jedinci?“
Tonie na ni mrkne a pokývá hlavou: „Jessica váží kolem 1,2 tuny, moc nevyrostla. Problémy nastanou, když čeká mládě. Právě před měsícem o jedno přišla, ve stejný den, kdy zemřela má Shirley“, hlas se mu náhle zachvěje.
„Víte co, podívejte se nejdřív na dokument BBC a já přinesu žrádlo pro Jessicu a jejího hrošího kamaráda.“
„Jakého kamaráda?“ divím se, že je tu ještě jeden hroch.
„Boye. Našli jsme ho před jedenácti lety po bouři.“
Jessica s Boyem zatím pospávají ve vodě, jen každých pět minut vystrčí svou hlavu nad hladinu, aby se nadechli.
Tonie se vrací s velkými láhvemi čaje a s nakrájenými kusy jablek.
Jessica s Boyem zatím pospávají ve vodě, jen každých pět minut vystrčí svou hlavu nad hladinu, aby se nadechli.
Tonie se vrací s velkými láhvemi čaje a s nakrájenými kusy jablek.
„Jessica si oblíbila čaj rooibos a vypije ho 20 litrů denně. Jinak žere trávu a spoustu zeleniny a ovoce. Nejradši se válí v řece a čeká, že ji ostatní nakrmí. Pojďte sem dolů, jdeme na to!“
Opatrně sestoupíme na okraj mola. Tonie pokyne a Jessica i Boy připlavou k němu a svou rozevřenou tlamu zapřou o prkna.
„Nejprve se dotknete kouskem jídla zvenčí jejich horní části čumáku a pak jim ho vložíte hluboko do tlamy,“ předvádí, jak na to, a podává nám krabici s nakrájenými jablky.
Jasně, takže nahoru a potom do tlamy mezi vyceněné tesáky. Trochu se mi třese ruka a tak vhazuji první sousto příliš prudce. Uleví se mi, že se hroch nezadusil. Za podpory ostatních ubírám na rychlosti, ruku vsunu hlouběji až na konec růžového masitého jazyka a užívám si pohled do obří hroší tlamy. Hlavně, ať ji s mojí paží nesevře mezi svá mohutná ostrá zubiska! Naštěstí je krotičká.
„A teď si Jessie dá dva litry čaje!“ vyzve nás její opatrovatel. Hrošice se vyhoupne předními tlapami na náplavku a těší se. Nakloním jí do tlamy láhev s nasazeným gumovým dudlíkem a ona saje jako mimino. Nikdy jsem nepomyslela, že bych mohla napájet dospělého hrocha slazeným čajem ze sací láhve.
Jessica i Boy po vydatném obědě spokojeně mručí a ukazují pyšně svůj chrup. Že by se smáli? Tonie mi pokyne, ať se k Jessie přiblížím, že by ráda pusu od ženy, jak byla zvyklá s Shriley. Ostýchám se k tomu nevzhlednému stvoření zapáchajícímu bahnem přitisknout rty, ale přesvědčuje mě dál. Nakonec kapituluji a za přívětivost jí vtisknu malý polibek do vousů. Brrr, má hroší kůži.
Po rozloučení sjíždíme po proudu řeky Blyde - podél sadů a polí, kde na poledním slunci pracují námezdníci a kolem se pase dobytek, - až k místu, kde se zrodil Jessičin příběh.
U soutoku Blyde River s Treur River jej však ve scenérii Burke´s Luck Potholes opustíme neb se tam rozbíhá příběh jiný, voortrekkerů a zlatokopů osidlujících kraj Sabie.
