S kolegou jeskyňářem Martinem pomalu supíme k cíli. Prudký svah pozvolna přechází v kolmou skalní stěnu. Martin se vydává volným lezením přímo k jeskyni. Mě se moc nechce. Hledám jinou a příjemnější cestu. Před jeskyní leží téměř vodorovná rampa, která pokračuje dál podél stěny. Pomalu kráčím podél ní, až se dostávám k místu, kde stačí vylézt už asi jen čtyři metry. I tak se mi do toho moc nechce. Mezitím v dálce zahlédnu Martina. Neslyším, co volá, ale rukou znatelně mává směrem do jeskyně. Paráda, bude to něco velkého. Nedá se nic dělat, musím taky nahoru. Skalní stupeň zvládám celkem bez problémů. Když jsem skoro u Martina, opakuje pohyb ruky a už i slyším, co říká: “Nikam to nevede.”
Sedíme před vchodem, žvýkáme sušené hovězí, koukáme na moře, vzpomínáme na domov, je vedro a motivace k dalšímu průzkumu už nás úplně opustila. Je sice teprve jedna hodina, ale vidíme se u moře. Já v něm, Martin s prutem na břehu. Jenže ono to není tak jednoduché. Jsme na úzké rampě, nad námi skalní stěna, pod námi skalní stěna. Stejnou cestou se nám vracet nechce, zkusíme pokračovat po rampě a slézt někde dál. A tak pomalu a opatrně jdeme. Čtvrt hodiny, půl hodiny, tři čtvrtě hodiny. Sakra, neměla by ta cesta pomalu začít klesat? Pozvolným stoupáním se dolů ještě nikdo nedostal. Poslední zbytky nadšení mě opouštějí. Blbá Sokotra, blbá Sokotra, blbá Sokotra. Vedro jako kráva, teče ze mě, všechno propocený, utahaný jsem jako kotě. Blbá Sokotra, blbá Sokotra. Samonasírací mechanismus funguje a chybí mi už jenom to, aby se neustále zužující cestička ztratila někde na kraji útesu a my se museli celou cestu zase vracet zpátky. Pak by to mohla být debilní Sokotra, debilní Sokotra, debilní Sokotra. Až se mě jednou zeptáte, jaké to tady bylo, a já vám budu vyprávět, že skvělé, vrazte mi jednu mezi oči.
Kolikrát už to vypadá, že cesta končí, ale vždy se nám daří najít schůdný úsek. Po hodině začínáme dokonce slézat. Písečné duny, a hlavně oceán se blíží. Sokotra je zase prima.
