Máma se před 10 lety zbláznila. Mluvila úplně z cesty, a když nebyla pod sedativy, tak byla schopna vzít kuchyňský nůž a skřehotat, že tátu zabije. Ano, utekl od toho, daleko, do jižní Afriky.
Byl tehdy zrovna na montáži v Německu, když mu sestra volala, ze máma blouzní a že je to prý nějaká schizofrenie nebo co, že lékaři neví. A jeho přítelkyně Radana prý zmizela, náhle odjela neznámo kam. Jenom krátký vzkaz, že takhle to bude pro všechny nejlepší, že mu přeje jenom dobré a ať ji nehledá. Připadlo mu tehdy, že se ocitl v nějakém neznámém paralelním vesmíru, že ničemu nerozumí. A tak znovu odjel na montáž - a teď žije v Johannesburgu. Doma už je v Johannesburgu, na opačném konci světa. Anebo ne? Je doma tam i tady?
"Míšo," hlesne mu za zády známý hlas. A jemná teplá dlaň mu spočine na rameni. Položí svoji ruku přes sestřinu. "Jano," řekne, v nose ho zašimrá, po tváři mu steče několik slz. Opatrně popotáhne, kapesník u sebe nemá.
Někdo za Tebou přišel, Míšo," řekne Jana, stiskne mu rameno a poodstoupí. Okamžitě ji poznává, srdce mu zabuší a dlaně trochu zvlhnou. Slyší sám sebe, jak říká: " Ahoj Radano", zírá na ni, nořit se do zelinkavé tůně jejích očí je slastné, jako tenkrát. "Rád Tě vidím", říká a s údivem si uvědomí, že říká pravdu.
"Pojď se projít," říká Radana, jemně ho vezme za ruku, následuje ji jako ve snách. Ještě si uvědomí, jak se sestra za nimi starostlivě dívá. Má nepříjemný pocit, že se dozví něco, co nechce slyšet. A že pak nic nebude jako dřív.... vždyť stejně nic není, jako dřív. Bolestivě na sucho polkne a má chuť se otočit a odjet pryč. Zpátky ke své přítelkyně Susan do Jižní Afriky. Susan a Johannesburg, to je teď jeho domov a bezpečný přístav.
Radana jde před ním. Vybavuje si svůj návrat z montáže tehdy před 10 lety. Táta chodil se skloněnou hlavou a neustále uhýbal pohledem. Tak nějak se divně krčil, byl jak vyměněný. Máma na uzavřeném psychiatrickém oddělení.
Sebere odvahu, vezme Radanu za rameno a obrátí ji k sobě.
"Znásilnil mě," vyhrkne Radana a oči se jí zalijí slzami. "Nemohla jsem za to, Michale".
Michal si vybaví tátovo chování k ženám, když měl vypito a jak špatně to máma snášela.
"Proč jsi nic neřekla a jen tak zmizela? " vyštěkne vztekle Michal.
"Řekla jsem to Tvý mámě, Míšo, a víš, jak to dopadlo."
Michal pokýve hlavou. Určitě by to tehdy s Radanou zvládli, myslí si. Ale teď je to pryč. Tak proto máma utekla do smyšleného světa, v tom reálném to nezvládala.
"Je mi to líto, Radano. Mám Tě pořád rád." Zašeptá.
Michal vezme její obličej do dlaní, po tvářích se jí řinou slzy. Uvědomí si, že i on pláče. Pevně ji obejme, tiskne ji k sobě, políbí na pěšinku ve vlasech.
"Jsem vdaná, Michale. Máme holčičku, letos šla do první třídy. Zajdi někdy".
Vrací se bok po boku zpátky k chalupě. Na dvorku je čeká sestra a vítá je úzkostným pohledem. "Ona to věděla", uvědomí si Michal.
"Uvařila jsem nám kafe, pojďte ještě chvilku posedět," říká sestra a všichni tři vchází do chalupy.
