Tak pětilitr vypadá jinak, ovšem tady bylo něco snad ještě zajímavějšího! Voucher na třídenní pobyt ve SPA hotelu Senzation v Karlových Varech. S polopenzí, což nebyl výraz šetrnosti dárce. Šlo o opatření, abych alespoň na dvě-tři hoďky opustil hotelovou restauraci. Tím jsem dal po snídani možnost personálu po mně ten svinčík uklidit a místo oběda a dalšího zažívání zažít něco mimo jídelnu. Při pobytech s plnou penzí jsem se prakticky ani neubytovával- kufr s věcmi jsem si nechal pod jídelním stolem, který jsem na první jídlo obsadil. Dále poukaz obsahoval hodinu procedur- bublinková koupel, masáž, solná jeskyně. Tradice poukazů pod stromečkem začala v době, kdy jsme s našimi mladými ještě žili ve společné domácnosti. Tento dárek pro nás jim zajišťoval třídenní pohodu, možnost napravit výchovné chyby na našich zvířatech i na nich samých. Teď bylo třeba ještě najít vhodný termín. Shodou okolností a vzácnou zálibou mého zaměstnavatele rušit dovolené na poslední chvíli pod pohrůžkou čehokoli, došlo k tomu, že jsme odcestovali až týden před Vánoci dalšími. Hotýlek stál v krásné lokalitě v mírném kopci kousek od vřídelní kolonády. Po příjezdu jsme zjistili, že tady nemůžeme parkovat.
„Stání u hotelu jste si měli zarezervovat přes internet. Bohužel všechna místa jsou obsazena. Až si vyložíte a ubytujete se, je třeba, abyste auto přeparkovali.“
„A kam??!“ ptám se a vidina klidného podvečera se rozplývá. Zaparkovat v pátek na celý víkend v Karlových Varech asi bude kumšt. Po půl hodině ježdění po celých Varech konečně vidím místo na parkovišti. Dokonce do pondělí do rána zdarma! Bingo!
Jenže, kde to stojíme? Po hádce s manželkou se ujišťuji, že se určitě dá zaparkovat blíže a rychleji. Z toho vyplývá, že jsem debil a kdokoli jiný by to určitě zvládl lépe. Od toho se odrážím. Je to na dobré cestě, i přes hádku se nám do života vrací nezpochybnitelné hodnoty.
„Mám přece v telefonu waze, to je ta aplikace, co tě navede kamkoli po světě, kde je signál a vidí tam GPS.“
„A nás a ten blbej hotel to vidí?“ Přikyvuji a zadávám adresu.
„Tak co?“ Vyzvídá už smířlivěji paní.
„No jdeme, no…“ Odpovídám opatrně.
„Ukaž!“ Vytrhne mi telefon z ruky.
„No, to si děláš… To přece… Tak jdeme, ať stihneme večeři!“
Waze ukazuje 5,7 km. Vyrážíme. Do prudkého kopce nahoru, potom z kopce, vlevo pravoslavný chrám a všichni kolemjdoucí mluví rusky (to jim to těmi opatřeními nandaváme…). Za hodinu dvacet splavení přicházíme na místo. Recepční má v očích nevyřčenou otázku. Odpovídám na ni.
„Parkujeme dole ve městě. Je tam pizzerie a je vidět na Thermal. Hrozná dálka, šílený krpál…“ Naznačuji sklon rukou.
Recepční kouká nechápavě.
„Tak to stojíte na Moskevský, myslím…“
„Jo, jmenuje se to tam tak, divím se, že v dnešní době…“
„Ale to je asi 500 metrů…“ Přerušuje mě s pohledem- „hele, na rusáky mi nešahej, to bejvaly dýška…“ a pokračuje: „Po rovině. A jen posledních sto metrů do mírného svahu…“
„Šli jsme podle navigace!!!“
„A nastavil jste si tam aplikaci pro pěší? Tady je takovej systém, zákazů a jednosměrek… Autem vás to pak vede do kopce kolem celého města…“
„Tak jsme se před večeří prošli…“ podívám se omluvně na paní. Něco nesrozumitelně zasyčí, vběhne do výtahu a přemýšlí, jak těmi pomalu zajíždějícímí dvojitými dveřmi za sebou prásknout. Večeři naštěstí stíháme. Posledních dvacet minut. Je formou bufetu. Vpravo masíčka, pečínky, omáčky. Vpředu před námi přílohy, pečivo, sladkosti. A vlevo saláty, plno červené řepy- nezajímavé. Naberu řízeček, kuře, králíka, kus hovězího a celé zalévám pepřovou omáčkou z hovězího. Přiložím hranolky, rýži, bramborový knedlíček a trochu těstovinek. Přichází číšnice.
„Dobrý večer! Co si dáte k pití?“
„Poprosíme džbánek vody.“
Paní se zamračí.
„Tý obyčejný vody??! Ta je zdarma. Ale já bych to nepila.“
Bylo mi jasné, že paní je placená z prodeje nápojů, vodu nepočítaje.
„Tak mi přineste colu bez cukru…“ Navrhuji smířlivě.
„Jo tak to nemáme, colu bez cukru by tady nikdo nepil. Nějaké další přání???“ Zavrtím hlavou.
Snídaně. Krásně vyspalí a těšíme se na bohatou snídani. Vezmu talíř a jdu zprava- tak jako při večeři. Vajíčka- míchaná. Nabírám. Párečky- jasně, ty nesmí chybět. Hmm slaninka. Proti rohlíčky, toastíky. Vlevo se nedívám, tam zase bude zelenina. A přímo naproti mně talíř se salámem a máslíčky. Jenže tam poslední dvě kolečka salámu a dvě máslíčka.
„Sakra, zdá se, že tu moc nedoplňujou!“ Pomyslím si. Nu což. Rychle beru kleštičky vedle od croissantů a poslední dvě kolečka salámu a máslíčka fofrem přemísťuji na svůj talíř. Moje paní- Jitka- na mě nechápavě kouká. Němec, který si tu vedle mě opéká chléb v toustovači zírá vyděšeně na svůj talíř a opakuje:
„Meine Salami, meine Butter, tschechische Räuber.“
Podívám se vlevo, kde jsem očekával zeleninu a tam salámy a máslíčka. Kila. Dochází mi to. Němec si nabral jídlo na talíř a než si opekl toust, tak jsem mu to sežral.
„Promiňte, já se vám moc… Totiž… Das ist salam…“ a ukázuji vlevo na kila uzenin. Jitka, která na rozdíl ode mě umí trochu německy mě přebírá slovo:
„Entschuldigung, der Ehemann ist ein… Otesánek! Ja, Otesánek!!!“ Rozesměje se. Ten den snídám velmi rychle. Koneckonců čekají nás ty procedury. Protože už nějaké zkušenosti mám, oblékám si plavky a přes ně župan. Jenže županu vepředu chybí dvacet centimetrů. Beru telefon a vytáčím číslo recepce.
„Dóbrij děň,“ zdraví bába do telefonu. No jo Vary, hlavně, že je posíláme všechny domů…
„Dóbrij. Potřebuji prosím větší župan. Ano. Tento malý. Velikost? Jako Trautenberk. 5XL máte? Aha. Tak ten 4XL. Pokoj 52. Dovezete??? Tak to moc děkuji.“
Za tři minuty zazvoní ochotná paní a podává mi obrovitý župan.
„Velikost?“ Zeptal jsem se.
„Trautenberk. 4XL.“ Odpovídá.
Sjedeme v županech z pátého patra do suterénu, kde jsou wellnes procedury. Jdu nejprve na bublinkovou koupel. Dobrý den, pozdraví hezká mladá sestra.
„Tak všechno dolů a do vany!“
Sundavám si župan.
„Všechno… „ Usmívá se sestra.
Vzdychnu. Ale co, je to jako u doktora, vždyť o nic nejde. Svléknu se a přijdu ke schůdkům k obrovské vaně. No jo, ale jak tam vlézt, buď na ní budu vystrkovat… No nebo to druhý… Pochopí moje rozpaky.
„Opatrně si vlezte dovnitř a já vám to pak přijdu pustit.“
Lezu po schůdcích do vany. Najednou si uvědomuji, že nemám brýle- to nic neuvidím. Běžím si tedy na věšák pro brýle. Vstoupím znovu na schůdky do vany a vtom se vrací sestra. Rychle hupsnu do vany.
„Pozor! Je to hluboký!“ Volá sestra. Pozdě. Nohy mi uklouznou a vyletí do výše. Vršek těla mi zajede i s hlavou pod vodu a jako píst vytlačí polovinu vody na zem. Vlna přelétne panel s knoflíky a ovladači. Ten se rozbliká.
„Musím vám dopustit vodu a tohle osušit.“ Říká- už smutně sestra.
Po koupeli si vezmu opět plavky a župan a jdu na masáž. Masér si mě změří pohledem a opět všechno dolů a lehněte si na stůl. Masáž je příjemná a když přijdu před solnou jeskyni, potkávám se s Jitkou.
„Taky jsi musel?“
„Jo, všechno dolů. I plavky.“
„Tak jdeme?“
„Co myslíš, tady taky?“
„Určitě, tak pojď.“ Mazácky sundávám župan a plavky. Jitka to samé a otevírám dveře do solné jeskyně. Tam na lehátkách německá rodina, oblečená jako na golf.
„V jeskyni je stálá teplota, spíše nižší.“ Ozve se za námi hlas sestry. No, snad se alespoň přikryjte, donesu vám deky, podotýká a Němci zatím zakrývají dětem oči. Po jeskyni přivoláme výtah a jedeme do pátého. Výtah zastaví. Z výtahu ke dveřím a přikládám kartu. Ale co je, neotevírá. Lomcuju s klikou- nic. V tom se dveře otevřou. Bezmyšlenkovitě se hrnu dovnitř a shazuji ze sebe župan. Ozve se ženský jekot a za zády slyším povědomým hlasem:
„Aufstehen! Frau Otesanek, Herr Otesanek, was is das???! Das ist sexual skandal!!!“
Do prdele, náš Němec ze snídaně. Kde se tu bere?
„Das ist mein Zimmer zweiundfünfzig!“ Vysvětluje Jitka.
„Nein, Das ist mein Zimmer zweiundvierzig!!!“ Řve Němec.
„Aby se neposral!“ Odseknu.
„Neposral- das ist Tschechische Entschuldigung! Elevator- lapsus…“ Diplomaticky překládá Jitka.
„A už drž hubu prosím, dodává směrem ke mně polohlasem.“ V tom mi to dojde. Někdo prostě ve čtvrtém zmáčkl knoflík, že přistoupí a rozmyslel si to. Zastavilo to tu, všechna patra vypadají stejně, tak jsme se „sekli“. S omluvným výrazem couváme z apartmá a vybíháme o patro výš.
Zaplať pánbůh, alespoň, že jsem se nezbláznil. Jen spletl. Jdeme si sbalit a odjíždíme.
„Tak nevím, Němci, Rusové, česká číšnice a nerozumím si s nikým. To má být ta Evropa?“
„Jo zvykej si. Ale třeba potřebuješ jen víc tolerance…“ Vysloví se Jitka.
„Tak jo. Snad to bude stačit. Sbohem Karlovy Vary. Jedeme domů!!!“
„Stání u hotelu jste si měli zarezervovat přes internet. Bohužel všechna místa jsou obsazena. Až si vyložíte a ubytujete se, je třeba, abyste auto přeparkovali.“
„A kam??!“ ptám se a vidina klidného podvečera se rozplývá. Zaparkovat v pátek na celý víkend v Karlových Varech asi bude kumšt. Po půl hodině ježdění po celých Varech konečně vidím místo na parkovišti. Dokonce do pondělí do rána zdarma! Bingo!
Jenže, kde to stojíme? Po hádce s manželkou se ujišťuji, že se určitě dá zaparkovat blíže a rychleji. Z toho vyplývá, že jsem debil a kdokoli jiný by to určitě zvládl lépe. Od toho se odrážím. Je to na dobré cestě, i přes hádku se nám do života vrací nezpochybnitelné hodnoty.
„Mám přece v telefonu waze, to je ta aplikace, co tě navede kamkoli po světě, kde je signál a vidí tam GPS.“
„A nás a ten blbej hotel to vidí?“ Přikyvuji a zadávám adresu.
„Tak co?“ Vyzvídá už smířlivěji paní.
„No jdeme, no…“ Odpovídám opatrně.
„Ukaž!“ Vytrhne mi telefon z ruky.
„No, to si děláš… To přece… Tak jdeme, ať stihneme večeři!“
Waze ukazuje 5,7 km. Vyrážíme. Do prudkého kopce nahoru, potom z kopce, vlevo pravoslavný chrám a všichni kolemjdoucí mluví rusky (to jim to těmi opatřeními nandaváme…). Za hodinu dvacet splavení přicházíme na místo. Recepční má v očích nevyřčenou otázku. Odpovídám na ni.
„Parkujeme dole ve městě. Je tam pizzerie a je vidět na Thermal. Hrozná dálka, šílený krpál…“ Naznačuji sklon rukou.
Recepční kouká nechápavě.
„Tak to stojíte na Moskevský, myslím…“
„Jo, jmenuje se to tam tak, divím se, že v dnešní době…“
„Ale to je asi 500 metrů…“ Přerušuje mě s pohledem- „hele, na rusáky mi nešahej, to bejvaly dýška…“ a pokračuje: „Po rovině. A jen posledních sto metrů do mírného svahu…“
„Šli jsme podle navigace!!!“
„A nastavil jste si tam aplikaci pro pěší? Tady je takovej systém, zákazů a jednosměrek… Autem vás to pak vede do kopce kolem celého města…“
„Tak jsme se před večeří prošli…“ podívám se omluvně na paní. Něco nesrozumitelně zasyčí, vběhne do výtahu a přemýšlí, jak těmi pomalu zajíždějícímí dvojitými dveřmi za sebou prásknout. Večeři naštěstí stíháme. Posledních dvacet minut. Je formou bufetu. Vpravo masíčka, pečínky, omáčky. Vpředu před námi přílohy, pečivo, sladkosti. A vlevo saláty, plno červené řepy- nezajímavé. Naberu řízeček, kuře, králíka, kus hovězího a celé zalévám pepřovou omáčkou z hovězího. Přiložím hranolky, rýži, bramborový knedlíček a trochu těstovinek. Přichází číšnice.
„Dobrý večer! Co si dáte k pití?“
„Poprosíme džbánek vody.“
Paní se zamračí.
„Tý obyčejný vody??! Ta je zdarma. Ale já bych to nepila.“
Bylo mi jasné, že paní je placená z prodeje nápojů, vodu nepočítaje.
„Tak mi přineste colu bez cukru…“ Navrhuji smířlivě.
„Jo tak to nemáme, colu bez cukru by tady nikdo nepil. Nějaké další přání???“ Zavrtím hlavou.
Snídaně. Krásně vyspalí a těšíme se na bohatou snídani. Vezmu talíř a jdu zprava- tak jako při večeři. Vajíčka- míchaná. Nabírám. Párečky- jasně, ty nesmí chybět. Hmm slaninka. Proti rohlíčky, toastíky. Vlevo se nedívám, tam zase bude zelenina. A přímo naproti mně talíř se salámem a máslíčky. Jenže tam poslední dvě kolečka salámu a dvě máslíčka.
„Sakra, zdá se, že tu moc nedoplňujou!“ Pomyslím si. Nu což. Rychle beru kleštičky vedle od croissantů a poslední dvě kolečka salámu a máslíčka fofrem přemísťuji na svůj talíř. Moje paní- Jitka- na mě nechápavě kouká. Němec, který si tu vedle mě opéká chléb v toustovači zírá vyděšeně na svůj talíř a opakuje:
„Meine Salami, meine Butter, tschechische Räuber.“
Podívám se vlevo, kde jsem očekával zeleninu a tam salámy a máslíčka. Kila. Dochází mi to. Němec si nabral jídlo na talíř a než si opekl toust, tak jsem mu to sežral.
„Promiňte, já se vám moc… Totiž… Das ist salam…“ a ukázuji vlevo na kila uzenin. Jitka, která na rozdíl ode mě umí trochu německy mě přebírá slovo:
„Entschuldigung, der Ehemann ist ein… Otesánek! Ja, Otesánek!!!“ Rozesměje se. Ten den snídám velmi rychle. Koneckonců čekají nás ty procedury. Protože už nějaké zkušenosti mám, oblékám si plavky a přes ně župan. Jenže županu vepředu chybí dvacet centimetrů. Beru telefon a vytáčím číslo recepce.
„Dóbrij děň,“ zdraví bába do telefonu. No jo Vary, hlavně, že je posíláme všechny domů…
„Dóbrij. Potřebuji prosím větší župan. Ano. Tento malý. Velikost? Jako Trautenberk. 5XL máte? Aha. Tak ten 4XL. Pokoj 52. Dovezete??? Tak to moc děkuji.“
Za tři minuty zazvoní ochotná paní a podává mi obrovitý župan.
„Velikost?“ Zeptal jsem se.
„Trautenberk. 4XL.“ Odpovídá.
Sjedeme v županech z pátého patra do suterénu, kde jsou wellnes procedury. Jdu nejprve na bublinkovou koupel. Dobrý den, pozdraví hezká mladá sestra.
„Tak všechno dolů a do vany!“
Sundavám si župan.
„Všechno… „ Usmívá se sestra.
Vzdychnu. Ale co, je to jako u doktora, vždyť o nic nejde. Svléknu se a přijdu ke schůdkům k obrovské vaně. No jo, ale jak tam vlézt, buď na ní budu vystrkovat… No nebo to druhý… Pochopí moje rozpaky.
„Opatrně si vlezte dovnitř a já vám to pak přijdu pustit.“
Lezu po schůdcích do vany. Najednou si uvědomuji, že nemám brýle- to nic neuvidím. Běžím si tedy na věšák pro brýle. Vstoupím znovu na schůdky do vany a vtom se vrací sestra. Rychle hupsnu do vany.
„Pozor! Je to hluboký!“ Volá sestra. Pozdě. Nohy mi uklouznou a vyletí do výše. Vršek těla mi zajede i s hlavou pod vodu a jako píst vytlačí polovinu vody na zem. Vlna přelétne panel s knoflíky a ovladači. Ten se rozbliká.
„Musím vám dopustit vodu a tohle osušit.“ Říká- už smutně sestra.
Po koupeli si vezmu opět plavky a župan a jdu na masáž. Masér si mě změří pohledem a opět všechno dolů a lehněte si na stůl. Masáž je příjemná a když přijdu před solnou jeskyni, potkávám se s Jitkou.
„Taky jsi musel?“
„Jo, všechno dolů. I plavky.“
„Tak jdeme?“
„Co myslíš, tady taky?“
„Určitě, tak pojď.“ Mazácky sundávám župan a plavky. Jitka to samé a otevírám dveře do solné jeskyně. Tam na lehátkách německá rodina, oblečená jako na golf.
„V jeskyni je stálá teplota, spíše nižší.“ Ozve se za námi hlas sestry. No, snad se alespoň přikryjte, donesu vám deky, podotýká a Němci zatím zakrývají dětem oči. Po jeskyni přivoláme výtah a jedeme do pátého. Výtah zastaví. Z výtahu ke dveřím a přikládám kartu. Ale co je, neotevírá. Lomcuju s klikou- nic. V tom se dveře otevřou. Bezmyšlenkovitě se hrnu dovnitř a shazuji ze sebe župan. Ozve se ženský jekot a za zády slyším povědomým hlasem:
„Aufstehen! Frau Otesanek, Herr Otesanek, was is das???! Das ist sexual skandal!!!“
Do prdele, náš Němec ze snídaně. Kde se tu bere?
„Das ist mein Zimmer zweiundfünfzig!“ Vysvětluje Jitka.
„Nein, Das ist mein Zimmer zweiundvierzig!!!“ Řve Němec.
„Aby se neposral!“ Odseknu.
„Neposral- das ist Tschechische Entschuldigung! Elevator- lapsus…“ Diplomaticky překládá Jitka.
„A už drž hubu prosím, dodává směrem ke mně polohlasem.“ V tom mi to dojde. Někdo prostě ve čtvrtém zmáčkl knoflík, že přistoupí a rozmyslel si to. Zastavilo to tu, všechna patra vypadají stejně, tak jsme se „sekli“. S omluvným výrazem couváme z apartmá a vybíháme o patro výš.
Zaplať pánbůh, alespoň, že jsem se nezbláznil. Jen spletl. Jdeme si sbalit a odjíždíme.
„Tak nevím, Němci, Rusové, česká číšnice a nerozumím si s nikým. To má být ta Evropa?“
„Jo zvykej si. Ale třeba potřebuješ jen víc tolerance…“ Vysloví se Jitka.
„Tak jo. Snad to bude stačit. Sbohem Karlovy Vary. Jedeme domů!!!“
