6. ledna 2024

MRAK ZABIJÁK - napsal Jiří B.

„Mayday, mayday, mayday. Vletěl jsem se do mraku. Žádám o povolení stoupat do tři tisíce pět set stop.“
Na ruzyňské věži okamžitě pochopili, že pilot v malé Cessně má problém. 
Statistiky říkají, že když se letec bez speciálního výcviku dostane do mraku, zbývá mu v průměru 168 vteřin života. Ani ne tři minuty! Po chvíli totiž neví, kde je nahoře a kde dole a zda letí vodorovně nebo v náklonu. Jediné, na co se může spolehnout, jsou přístroje. Tělesné pocity se však s údaji přístrojů často rozcházejí. Přežije pak jenom ten, kdo se přinutí věřit přístrojům víc než vjemům vlastního těla.
„Stoupejte do 3500 stop. Pokud byste potřeboval výš, odkloníme ostatní letadla.“
A do prdele! Další problém. Tudy někudy jdou Airbusy a Boeingy na přistání do Ruzyně. Už jsem viděl srážku s některým z nich. V lepším případě, jak na leteckém úřadě vysvětluji narušení prostoru pražského letiště. No nic, pořád je lepší být potrestaný než mrtvý.
Vystoupat z mraku nad oblačnost je třeba přesně po přímce. Kdyby letoun začal zatáčet, spadne do po chvíli vývrtky. Kdyby příliš zpomalil, ztratí vztlak - jedinou sílu, která jej drží ve vzduchu… Proto oněch 168 vteřin.
Moje oči střídavě těkají z umělého horizontu na rychloměr a výškoměr a zase zpátky.
Křídla držet vodorovně, stoupat přesně 500 stop za minutu a držet rychlost.
Horizont? OK. Rychlost? OK. Výška? Výška! 3500 stop! A všude kolem pořád mraky.
„Ruzyně věž. Jsem stále v mraku. Žádám povolení stoupat do 4000 stop“.
„Stoupej, kam až potřebuješ“, přešel do zcela nepředpisové komunikace řídicí létání. Jeho hlas zavibroval zřetelným napětím. Paradoxně, mně to uklidňovalo. Nejsem na to sám. Řídicí je tu se mnou, je teď můj kopilot. A s nikým se nesrazím.
4000 stop, 4500 stop, 5000 stop... Sluníčko! Skoro jsem to slovo vykřikl. Pode mnou překrásný koberec jiskřivých mraků a přede mnou laskavé podzimní slunce. Úleva!
Úleva? No, ale jak se teď dostanu dolů? Nevím, jak hluboko mraky sahají a co je pod nimi...
Nastavuji na rádiu hlášení o počasí: „Ruzyně mlha, Pardubice mlha, Karlovy Vary mlha… Brno jasno, možná tvorba mlhy v následujících dvou hodinách“.
Začal závod s časem. Motor na plný výkon a snad budu v Brně dřív než mlha. Navigoval jsem v rozporu s předpisy jen podle GPS. Pod sebou jsem neměl jediný orientační bod. Jen okouzlující oblačné moře.
„Ruzyně věž, jsem nad mraky, na všech letištích je mlha, letím do Brna.“
„Super! Paráda!“ V hlase řídicího slyším nesmírnou úlevu. Pak přechází zpět do komisní radiové komunikace: „Jste uvolněn z frekvence, přejděte na Praha Radar… a po přistání v Brně mi zavolej. Dobře doleť,“ vyhrkne ještě.
Hodina letu. Kam až oko dohlédne, všude zataženo. Někde pode mnou by mělo být Velké Meziříčí.
Dálnice! Tady je dálnice! V celistvé bílé vrstvě se objevuje nepatrná díra a pod ní vykukuje „Dé jednička“. Sklápím letadlo na křídlo a po šroubovici proklesávám skulinu v oblačnosti. Po zbytek letu se plazím nad dálnicí až na letiště Brno-Tuřany.
Když jsem na stojánce zastavil motor, nastalé ticho mě dočista ohlušilo. Po chvíli převzal vládu nad mým tělem adrenalin. Prsty na kniplu se mi roztřásly, dýchal jsem jako sprinter po závodu, srdce se chystalo explodovat. Spustil jsem: „Ty idiote, co to mělo být? Taková blbost! To se fakt chceš zabít?! Ve svém věku bys už měl mít trochu rozum…!
Z dialogu s mým horším já mě vyrušil technik, který mi přišel zašpalkovat letadlo.
„Odkud letíte?“ houkl.
„Z Prahy.“
„Nó, to asi nebylo úplně za viditelnosti, co?“ Po tváři mu přeběhl spiklenecký úsměv.
„Ale, jo, celkem to šlo…“ zalhal jsem, protože jsem se strašně styděl.
„Aha, no tak jo,“ pronesl, ale oba jsme věděli, že jsem se toho dne nejspíš podruhé narodil…“