Eliška bydlela s maminkou a tatínkem v domku přimáčklém ke skále. Zvláštností bylo, že z domku vedla přímo do skály štola. Domek býval kdysi domovem kovkopů, horníků. Těch v okolí bydlívalo hodně. Všichni se však postupně vystěhovali a odešli i s rodinami za lepším živobytím dál do hor Jeseníků.
Železářské hutě na Rýmařovsku nebo dolování ve Zlatých Horách, byly mocným lákadlem. Rodiče přišli do Břevence ještě, než se Eliška narodila.
Líbilo se jim hlavně, že kousek za domkem tekl potok s čistou vodou. Kamene bylo v okolí víc než dost a tak postupně přistavovali k malému domku další obytné místnosti a také chlév pro chov domácího zvířectva. Na přilehlém políčku pěstovali brambory, zeleninu a hlavně léčivé bylinky, které se staly hlavním zdrojem obživy. Za utržené peníze si kupovali potřeby, které nedokázali vyrobit nebo vypěstovat. Jak šel čas a rok se střídal s rokem, jejich bylinné směsi a extrakty vešly ve známost a pro pomoc v léčení různých neduhů přicházeli lidé i ze vzdálenějších vesnic a měst.
Rodině se začalo dařit a jejich štěstí bylo korunováno narozením Elišky. Děvče bylo bystré a již v útlém věku zvládala rodiči předávané znalosti velmi lehce. Stromy v okolí se spojily v nekončící les a zakryly šrámy po dolování, spojené s nekonečnou spotřebou dřeva. Příroda se se zásahem lidské činnosti rychle vypořádala a pro Elišku se stala školou života. Na různých vyvýšeninách sedávala jako ve školní lavici.
Při jednom takovém posezení si všimla dvou chlapců, kteří si se zájmem něco prohlíželi, zvláště jeden klacíkem stále do něčeho dloubal.
Léta ubíhala a jednoho dne si opět sedli unaveni ke stolu, Eliška vyndala z kachlových kamen pekáč voňavých, do zlatova upečených buchet a všichni se s chutí pustili do jídla. Příjemný pocit z plného žaludku završili přípitkem místního likéru, kterému se říkalo Břevenecký duch a svět byl hned krásnější. Několik písniček a hra na Richardovu heligonku dávaly zapomenout na všechny strasti života. Zábava by jistě pokračovala dál, (Richard často nosil z domu Zábavný kalendář, ze kterého si četli nebo si prohlíželi obrázky cizích měst), kdyby lampa nad stolem nezačala blikat. Světla bylo čím dál tím méně a konvice na dolití petroleje byla prázdná.
„Eliško, nějaká svíčka by se tu nenašla? Co nevidět budeme potmě!“ staral se Ríša.
„Ne, svíčky tady už určitě nejsou, už jednou jsem je hledala, ale marně,“ řekla Eliška a přesto dál s kamarády šmejdila očima po policích, zda přeci jen nějaký zdroj světla neobjeví.
„A copak je tohle? Neříká se tomu tak náhodou kahan?“ pyšně se obrátil ke kamarádům Eda. V rukou mu trůnil nefalšovaný hornický kahan.
„Sem, sem s ním, rychle!“ zvolal Ríša a už dělal na stole místo pro objevenou svítilnu.
Líbilo se jim hlavně, že kousek za domkem tekl potok s čistou vodou. Kamene bylo v okolí víc než dost a tak postupně přistavovali k malému domku další obytné místnosti a také chlév pro chov domácího zvířectva. Na přilehlém políčku pěstovali brambory, zeleninu a hlavně léčivé bylinky, které se staly hlavním zdrojem obživy. Za utržené peníze si kupovali potřeby, které nedokázali vyrobit nebo vypěstovat. Jak šel čas a rok se střídal s rokem, jejich bylinné směsi a extrakty vešly ve známost a pro pomoc v léčení různých neduhů přicházeli lidé i ze vzdálenějších vesnic a měst.
Rodině se začalo dařit a jejich štěstí bylo korunováno narozením Elišky. Děvče bylo bystré a již v útlém věku zvládala rodiči předávané znalosti velmi lehce. Stromy v okolí se spojily v nekončící les a zakryly šrámy po dolování, spojené s nekonečnou spotřebou dřeva. Příroda se se zásahem lidské činnosti rychle vypořádala a pro Elišku se stala školou života. Na různých vyvýšeninách sedávala jako ve školní lavici.
Při jednom takovém posezení si všimla dvou chlapců, kteří si se zájmem něco prohlíželi, zvláště jeden klacíkem stále do něčeho dloubal.
Elišku přemohla zvědavost a opatrně se vydala k nim. Jaké bylo její překvapení, když uviděla, že předmětem jejich zájmu je kostra srny. Otřásla se odporem a chtěla rychle zmizet, než si jí kluci všimnou. Už, už byla na odchodu, ale rozhovor chlapců ji zaujal.
„A vidíš tu kost tady na zadní noze? A ten kloub? No a k němu jsou přichyceny šlachy volně přecházející ve sval. Sáhni si na svou nohu nad patou a prohmátni. Cítíš šlachu a hned nad ní lýtkový sval? Cítíš?“ promlouvá větší a zřejmě i starší z hochů.
„Cítím! Ale tady ta srna má jakoby koleno obráceně, ne?“ zvídal menší kamarád.
Popošla ještě blíž, aby lépe slyšela i viděla.
„A vidíš tu kost tady na zadní noze? A ten kloub? No a k němu jsou přichyceny šlachy volně přecházející ve sval. Sáhni si na svou nohu nad patou a prohmátni. Cítíš šlachu a hned nad ní lýtkový sval? Cítíš?“ promlouvá větší a zřejmě i starší z hochů.
„Cítím! Ale tady ta srna má jakoby koleno obráceně, ne?“ zvídal menší kamarád.
Popošla ještě blíž, aby lépe slyšela i viděla.
Při dalším kroku však šlápla na větvičku, která praskla a tím na sebe upozornila. Chlapci se otočili a celkem nelibě nesli, že jejich rozpravě byl přítomen někdo cizí. Když si všichni viděli do tváře, zjistili, že se vlastně znají, byť jen od vidění.
Ten starší a větší kluk byl Eduard, syn léčitele Frieba, a ten mladší, Richard, pocházel z rodiny místního kronikáře a knihovníka Sokla. Chvíli tak stáli proti sobě a pak všeobecné mlčení přerušila Eliška: „Mě se, kluci, nemusíte bát. Já tady sbírám bylinky pro maminku.“
„A kdo říká, že se bojíme. Jen jsi nás trošku vyplašila. To je toho,“ vyhrkl Eduard. „A tvou mámu znám. Nosí byliny k nám do bývalé kovárny. Tam je teď místní ošetřovna.“
„A co vůbec sbíráš? Copak tady rostou nějaké léčivé rostliny? Ukaž,“ zvědavě se ozval Richard, kterého výklad kamaráda o kostech a šlachách přestal zajímat.
„Tak dobře. Jestli chcete, tak pojďte se mnou, ráda vám nějaké ukážu a taky vám řeknu, na co jsou dobré,“ řekla potěšeně Eliška a společně se vydali k lesu.
„A kdo říká, že se bojíme. Jen jsi nás trošku vyplašila. To je toho,“ vyhrkl Eduard. „A tvou mámu znám. Nosí byliny k nám do bývalé kovárny. Tam je teď místní ošetřovna.“
„A co vůbec sbíráš? Copak tady rostou nějaké léčivé rostliny? Ukaž,“ zvědavě se ozval Richard, kterého výklad kamaráda o kostech a šlachách přestal zajímat.
„Tak dobře. Jestli chcete, tak pojďte se mnou, ráda vám nějaké ukážu a taky vám řeknu, na co jsou dobré,“ řekla potěšeně Eliška a společně se vydali k lesu.
Jak tak procházeli lesem a loukami s výhledem do uničovské roviny až k Olomouci a Kosíři, ani si nevšimli, jak rychle ubíhá čas. Soumrak přerušil jejich povídání o všem, co je zajímalo, a zbyl i prostor pro dětské snění.
Aniž si to uvědomovali, zjistili, že jim bylo spolu dobře, a i když každého zajímá něco jiného, dokáží si navzájem naslouchat. Při rozchodu domů si slíbili, že v setkáních a společných výpravách za poznáním budou pokračovat. Tak se i stalo a scházeli se pravidelně, i když se vídali v nové škole.
Nový pan učitel Johan Jakesch přišel ze Šumvaldu a brzy si získal přízeň rodičů i zájem žáků o výuku. Jeho přístup k vyučování byl podložen studiem pedagogiky.
Zdálo se, že bezstarostnému dětskému životu nestojí nic v cestě, ale realita je většinou jiná a někdy i příliš krutá.
Zdálo se, že bezstarostnému dětskému životu nestojí nic v cestě, ale realita je většinou jiná a někdy i příliš krutá.
Eliščin tatínek náhle zemřel, snad se na něm podepsaly prodělané útrapy nebo vrozená vada, ale srdíčko již nedokázalo dál pracovat. Smutek byl nekonečný, pro matku jako by svět přestal existovat a již nikdy nebylo nic tak, jako předtím. Za dva roky ulehla Eliščina maminka na lože a k uzdravení jí nepomáhali žádné bylinky, i když byly připravovány milující dcerou.
Jednoho dne zavolala Elišku a slábnoucím hlasem z posledních sil ji poprosila, aby si sedla na okraj postele. Když tak děvče učinilo, s velkou námahou pozvedla paži a zkostnatělým prstem ukazovala na starou polici s ještě starším kahanem, rty se pohybovaly, ale již nevydaly ani hlásku. Marné byly dívčiny dotazy, co jí chce matka říct, přes proudy slz si Eliška ani nevšimla, že ruka již neukazuje do temného koutu a že maminka vydechla naposled.
V této, pro Elišku tak těžké době, se Richard i Eduard zachovali jako opravdoví přátelé a také jejich rodiny pomáhaly, jak jen to šlo. Jejich přímluvy na patřičných místech přesvědčily úřady, že ten rok do plnoletosti může Eliška strávit ve svém domě a ne v sirotčinci.
Lékem na všechny bolesti je čas a ten prožívali všichni tři společně při sbírání šišek a řezání dřeva na zimu, okopáváním záhonů s bylinkami, nošením vody z nedalekého potoka, opravami na domku a dalšími pracemi.
V této, pro Elišku tak těžké době, se Richard i Eduard zachovali jako opravdoví přátelé a také jejich rodiny pomáhaly, jak jen to šlo. Jejich přímluvy na patřičných místech přesvědčily úřady, že ten rok do plnoletosti může Eliška strávit ve svém domě a ne v sirotčinci.
Lékem na všechny bolesti je čas a ten prožívali všichni tři společně při sbírání šišek a řezání dřeva na zimu, okopáváním záhonů s bylinkami, nošením vody z nedalekého potoka, opravami na domku a dalšími pracemi.
Léta ubíhala a jednoho dne si opět sedli unaveni ke stolu, Eliška vyndala z kachlových kamen pekáč voňavých, do zlatova upečených buchet a všichni se s chutí pustili do jídla. Příjemný pocit z plného žaludku završili přípitkem místního likéru, kterému se říkalo Břevenecký duch a svět byl hned krásnější. Několik písniček a hra na Richardovu heligonku dávaly zapomenout na všechny strasti života. Zábava by jistě pokračovala dál, (Richard často nosil z domu Zábavný kalendář, ze kterého si četli nebo si prohlíželi obrázky cizích měst), kdyby lampa nad stolem nezačala blikat. Světla bylo čím dál tím méně a konvice na dolití petroleje byla prázdná.
„Eliško, nějaká svíčka by se tu nenašla? Co nevidět budeme potmě!“ staral se Ríša.
„Ne, svíčky tady už určitě nejsou, už jednou jsem je hledala, ale marně,“ řekla Eliška a přesto dál s kamarády šmejdila očima po policích, zda přeci jen nějaký zdroj světla neobjeví.
„A copak je tohle? Neříká se tomu tak náhodou kahan?“ pyšně se obrátil ke kamarádům Eda. V rukou mu trůnil nefalšovaný hornický kahan.
„Sem, sem s ním, rychle!“ zvolal Ríša a už dělal na stole místo pro objevenou svítilnu.
Eliška pohotově nad skomírajícím plamínkem lampy zapálila dlouhou tenkou třísku. Stihla to na poslední chvíli. Jen se tříska rozhořela, lampa zhasla. To už ale starý havířský kahan lapal po dechu a zdárných pokusech o oživení. Po chvíli se společným úsilím podařilo kahan rozsvítit.
Plamen zaprskal a najednou se v místnosti začala tvořit jakási divná mlha, která zpočátku vířila kolem stolu, ale pak začala houstnout u vchodu do staré štoly, která byla využívána jako sklep a lednice zároveň. Dveře, které vchod uzavíraly, se prudce otevřely a v nich stál mužíček v divném starobylém oblečení, s dlouhým vousem sahajícím až po kolena.
Plamen zaprskal a najednou se v místnosti začala tvořit jakási divná mlha, která zpočátku vířila kolem stolu, ale pak začala houstnout u vchodu do staré štoly, která byla využívána jako sklep a lednice zároveň. Dveře, které vchod uzavíraly, se prudce otevřely a v nich stál mužíček v divném starobylém oblečení, s dlouhým vousem sahajícím až po kolena.
Na svých toulkách a společných průzkumech zažili už ledasco, ale nyní se přece jen polekali. S kouzly a čáry jim zkušenost chyběla. Co jim však nechybělo, byla statečnost. Netrvalo dlouho a první děs a úlek z nich spadl. Snad i proto, že mužíček nevypadal, že by se chystal nějak jim ublížit.
„Zdař Bůh. Jmenuji se Prskavec a hlídám tu,“ řekl vousatý mužík a lehce se vyjevené trojici uklonil.
„Dobrý večer,“ zaznělo s mladých hrdel společně.
„A co, co tady hlídáte?“ zeptala se pohotově Eliška.
„Nu, povídání je to na delší čas,“ odvětil Prskavec. „Sedneme si k tomu?“ odpověděl, a aniž čekal na odpověď, sedl ke stolku. Ostatní se váhavě, ale přece přidali.
„Zdař Bůh. Jmenuji se Prskavec a hlídám tu,“ řekl vousatý mužík a lehce se vyjevené trojici uklonil.
„Dobrý večer,“ zaznělo s mladých hrdel společně.
„A co, co tady hlídáte?“ zeptala se pohotově Eliška.
„Nu, povídání je to na delší čas,“ odvětil Prskavec. „Sedneme si k tomu?“ odpověděl, a aniž čekal na odpověď, sedl ke stolku. Ostatní se váhavě, ale přece přidali.
„Zbyly nám ještě nějaké buchty. Dáte si?“ zeptala se Prskavce Eliška a přistrčila k němu pekáč.
„Jé, je! A jak rád!“ zvolal nadšeně Prskavec a hned se do nich pustil. „Hmm! Ty teda jsou! Stejně dobré, jako dělávala tvoje máma, Eliško.“
„Jé, je! A jak rád!“ zvolal nadšeně Prskavec a hned se do nich pustil. „Hmm! Ty teda jsou! Stejně dobré, jako dělávala tvoje máma, Eliško.“
Mužík s chutí dojedl a zapil dobrotu břeveneckým likérem.
Pohodlně se usadil a začal vyprávět: „Pamatuji se, jako by to bylo včera, když přišli tvoji rodiče a opravili si hornický domek. Kolik dřiny a odříkání je stálo pěstování a sběr léčivých bylin, které v plných nůších nosili na prodej do Rýmařova, Uničova a všech okolních vesnic a přesto nikdy tvoje maminka, Eliško, nezapomněla, jak moc nám, podzemním bytostem, chutná pozemské jídlo a pití. Velmi často mě tvoji rodiče zvali ke stolu a z toho mála, co měli, se vždy podělili. Z vděčnosti jsem jim daroval starý kahan, který když zapálí, opět přijdu a splním jim jedno přání. Nikdy mou nabídku nevyužili, a já teď vím, že to přání schovávali pro tebe a to ti chtěla maminka na smrtelné posteli říct.“
Elišce se vybavila ona smutná událost a mezi vzlyky, doprovázejícími pláč se snažila sdělit Prskavcovi, že nebýt Richardovy a Eduardovy pomoci v nejtěžší době, neví, jak by vše dopadlo, a chtít splnění přání jen pro sebe, by bylo nespravedlivé.
Prskavec se opět napil a bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Všem se střídavě díval do očí a po chvíli ticha prohlásil:
Pohodlně se usadil a začal vyprávět: „Pamatuji se, jako by to bylo včera, když přišli tvoji rodiče a opravili si hornický domek. Kolik dřiny a odříkání je stálo pěstování a sběr léčivých bylin, které v plných nůších nosili na prodej do Rýmařova, Uničova a všech okolních vesnic a přesto nikdy tvoje maminka, Eliško, nezapomněla, jak moc nám, podzemním bytostem, chutná pozemské jídlo a pití. Velmi často mě tvoji rodiče zvali ke stolu a z toho mála, co měli, se vždy podělili. Z vděčnosti jsem jim daroval starý kahan, který když zapálí, opět přijdu a splním jim jedno přání. Nikdy mou nabídku nevyužili, a já teď vím, že to přání schovávali pro tebe a to ti chtěla maminka na smrtelné posteli říct.“
Elišce se vybavila ona smutná událost a mezi vzlyky, doprovázejícími pláč se snažila sdělit Prskavcovi, že nebýt Richardovy a Eduardovy pomoci v nejtěžší době, neví, jak by vše dopadlo, a chtít splnění přání jen pro sebe, by bylo nespravedlivé.
Prskavec se opět napil a bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí. Všem se střídavě díval do očí a po chvíli ticha prohlásil:
„Tak tedy dobrá, splním přání každému z vás. Ovšem já rozhodnu, jaká budou. To proto, že vím, o čem každý z vás sní, po čem touží. Ty, Eduarde, chceš být lékařem. Budeš jím tedy. A budeš úspěšným lékařem. Musíš ale pomáhat chudým a potřebným. Richarde, váš písmácký rod bude úspěšně pokračovat. Budeš známým spisovatelem historických románů a dějepisných pojednání. Budeš žít a pracovat pro rodinu a ta na tebe bude právem pyšná.“
Nakonec se Prskavec obrátil na Elišku: „A s tebou, Eliško, s tebou mám velké plány. Již nebudeš trpět nouzí. Dobré živobytí ti budou přinášet tvé oblíbené léčivky. S jedinou podmínkou! Nesmíš nikomu za žádnou cenu prozradit složení a výrobu zázračné Břevenecké masti, jejíž recepturu ti prozradila maminka a kterou bude používat jen rodina Friebova tak, jako dosud.“
Prskavec se usmál, dopil žejdlík, významně si všechny prohlédl a rozplynul se v oparu, jen ze staré štoly se z dálky ozvalo: „Nezklamejte mě!“
Hodnou chvíli seděli u stolu beze slova, pak se rozloučili a každý sám v sobě hodnotil neuvěřitelný prožitek.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A zde jsou poznámky k pokračování příběhu, které ale nemusí být směrodatné.
Já sám jsem se nějak zasekl a nevím kudy kam. Psavci, pomůžete?
Jde o to najít nějaký pěkný a překvapivý závěr, pointu, poučení, prostě cokoliv, co by příběhu dalo smysl.
Wilson
- Rodina Friebova má skvělý odbyt na Břeveneckou mast a chce po Elišce stále větší a větší množství, které ale ona sama už není schopna vyrábět. Proto, ač ví, že poruší daný slib, prozradí lékárníkovi Friebovi složení Břevenecké masti.
- Netrvá dlouho a Eliška se ztratí, nikdo neví kam.
- O jejím zmizení se dozvědí její kamarádi Eduard a Richard a rozhodnou se nalézt ji. Když zjistí, že porušila slib daný Prskavcovi, napadne je, že její stopy budou nejspíš někde ve štolách.
- Vypraví se tedy tam.
- K vysvobození Elišky budou zřejmě potřeba jejich znalosti z oboru lékařství i Richardovi vědomosti o historii.
Prskavec se usmál, dopil žejdlík, významně si všechny prohlédl a rozplynul se v oparu, jen ze staré štoly se z dálky ozvalo: „Nezklamejte mě!“
Hodnou chvíli seděli u stolu beze slova, pak se rozloučili a každý sám v sobě hodnotil neuvěřitelný prožitek.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A zde jsou poznámky k pokračování příběhu, které ale nemusí být směrodatné.
Já sám jsem se nějak zasekl a nevím kudy kam. Psavci, pomůžete?
Jde o to najít nějaký pěkný a překvapivý závěr, pointu, poučení, prostě cokoliv, co by příběhu dalo smysl.
Wilson
- Rodina Friebova má skvělý odbyt na Břeveneckou mast a chce po Elišce stále větší a větší množství, které ale ona sama už není schopna vyrábět. Proto, ač ví, že poruší daný slib, prozradí lékárníkovi Friebovi složení Břevenecké masti.
- Netrvá dlouho a Eliška se ztratí, nikdo neví kam.
- O jejím zmizení se dozvědí její kamarádi Eduard a Richard a rozhodnou se nalézt ji. Když zjistí, že porušila slib daný Prskavcovi, napadne je, že její stopy budou nejspíš někde ve štolách.
- Vypraví se tedy tam.
- K vysvobození Elišky budou zřejmě potřeba jejich znalosti z oboru lékařství i Richardovi vědomosti o historii.
