Hned cestou z letiště pochopíš: Tohle není Europa! Za hodinu divoké jízdy potkáš možná jeden semafor, maximálně dvě dopravní značky. Ve čtyřech pruzích se valí a cpou jeden přes druhého dopravní prostředky všech typů, které řídí často velmi staří nebo naopak příliš mladí řidiči.
O kolik divů světa se postarala starověká civilizace v Egyptě! Říkám si, že by možná měla být celá delta Nilu od Abů Simbelu na jihu po Alexandrii u Středozemního moře prohlášena světovým dědictvím UNESCO. Alexandrijská knihovna, pyramidy v Gíze a Saqqaře, památky v muzeích Káhiry, Luxor s chrámem Karnak, hrobky v Údolí králů, chrámy vystavěné dynastií Ptolemajovců zasvěcené bohům Ra Ísis, a konečně Abú Simbel pod Asuánskou přehradou u Súdánu, to vše by mělo získat nějaký speciální statut ochrany a zdroj příjmů.
Pět leteckých hodin od Prahy se rozkládá jiný svět.
Země, kde se uživí průvodci mluvící pouze arabsky a česky.
Průvodce Anton říká:
”Původně jsem studoval češtinu a polštinu, ale už šest let mluvím jen česky. Většina polských turistů přijíždějící do Egypta se domluví anglicky”.
Průvodce Ahmed: ”A byli jste někdy v divadle na Mirkovi Donutilovi nebo Nele Boudové? Škoda, že je neuvidím naživo!”
Země, ve které je možné zažít tržní hospodářství v jeho nejryzejší podobě: Ceny jsou smluvní což si přelož: “zaplatíš tolik kolik usmlouváš”. Prodejce ví zcela přesně, kde končí náklady a kde začíná marže. Asuán, prodavač ve zlatnictví: ”Pozítří budu slavit naše Vánoce, a tak se chci podělit a dát Vám dárek, půjdu o něco níž s cenou, ale vy musíte taky”.
Země, která odhodila pravidla chování na silnici, a kde stát bojuje proti nehodovosti tím, že udělá silnici ještě nebezpečnější. Na vozovce potkáte všechny druhy dopravních prostředků včetně kočárů tažených koňmi, oslíků, tuk tuků, roztodivných trojstopých vozidel a vozítek, motorek s kárkou, snad jen velbloudy ne, ti jsou vážně jen na poušti. Když už se někde podaří vystavět delší kus silnice, zničí ho Egypťanům ministerstvo dopravy tím, že na silnici zbuduje monstrózní hupy-zpomalovače. Tlumiče a páteř tady rozhodně dostávají na silnici zabrat!
Egypský stát si je vědom toho, že křehkou ekonomiku drží na nohou cestovní ruch, a do památek vkládá značné zdroje. Třeba jen v roce 2023 bylo otevřeno 23 nových muzeí. To nejlepší, Grand Egyptian museum neboli GEM, teprve na své velkolepé otevření čeká. Oslavy by měly trvat 12 dnů, a měly by se odehrát v době, kdy na zemi nebude zuřit žádná strašlivá válka, aby nic nepřekrylo tuto globální událost č.1.
Nyní je však Egypt zasažen konfliktem v Gaze a egyptská libra trvale oslabuje. Pochopitelně opět turisté jsou jedním z mála zdrojů přílivu tvrdých měn. Eurem nebo dolarem hotově můžeš platit všude, tedy kromě státních památek. U vstupů do chrámů, pyramid a muzeí se šedá ekonomika potírá platebními terminály. Pokud se pohybuješ s průvodcem, tak nemáš úplně šanci zjistit, jaké jsou v Egyptě skutečné ceny. Průvodce se obvykle zdráhá jít s tebou do obchodů, se kterými nemá dohodnutou provizi. Ale pokud se ti poštěstí prolomit jeho odpor, pak zjišťuješ, že ceny v egyptských librách mají v reálu zcela jiný kurs, než ti nabídla směnárna na letišti!
Protože každý očekává za jakoukoliv nejmenší službičku bakšiš, zažíváš malinko teror služeb. Zvláště tam, kde se nedá tak jednoduše utéct, jako v restauraci na lodi. Proč mi číšník jako jediný osobě v místnosti stále přisunuje židli, to se mi jako kouká na zadek? A nemohli bychom se prosím najíst bez neustálé interakce s personálem? Jejich “ahoj” mi už mírně leze na nervy. Úslužnost ano, zdvořilost moc ne.
Špatnou angličtinou dostáváš odpovědi osekané na dřeň. Ne, nemůžeš dostat kafe zdarma, není happy hour. Ani stopy po uhlazené chladné, ale civilizačně podstatně příjemnější zdvořilosti ex-koloniálního světa: I am afraid madam that ..
Egypťané se sami podivují nad tím, kam se vytratily dobré způsoby, proč se z jejich silnic stala džungle: Dříve, ještě deset let po válce tomu tak prý nebývalo. Z Britského impéria vystoupili v roce 1953. Život ve polovojenském režimu zanechává zřejmě podobné stopy jako život v komunistickém bloku.
Setkala jsem se se vzdělaným archeologem, který by v podmínkách Evropské unie dávno přednášel na Oxfordu nebo si tam dokončovat doktorát. On je prozatím rád za jedno volné vízum na konferenci do Paříže. Od našich egyptských přátel jsem se dozvěděla, že jeden jejich spolukrajan, který proslul břitkými stand upy proti generálu Sisimu, raději zvolil emigraci.
Jeden den jsem uchvácena bohatostí kulturního dědictví, dechberoucími výhledy na řece Nil nebo v poušti, druhý den vraštím čelo na všudypřítomnými odpadky nebo jiným nešvarem.
Ale jedna věc mě naplňuje optimismem: Na individuální úrovni člověk k člověku necítím absolutně žádnou bariéru, jsem naopak velmi pozitivně překvapená:
Egypťané, které jsem potkala, jsou zorganizovaní a přesní, drží slovo a jsou čestní. Nechala jsem batoh s penězi a doklady ve vyklepané dodávce, která nás přivezla na místo srazu pro odlety balónů a je pravdou, že po dobu vyhlídkového letu nad Karnakem a Údolím králů jsem tak trochu trnula. Moje věci v batohu by stačily majiteli dodávky na život aspoň na dva tři měsíce. Nestalo se však vůbec nic.
A ještě asi můj nejoblíbenější moment dovolené – návštěva v rodině našich nových muslimských přátel. „A znáte Andrej Lloyd Webera?“ Zeptala se moje dcera ve snaze podělit se v atmosféře báječného mezikulturního sdílení o ty nejlepší tipy z euroamerického hudebního kulturního dědictví. V příštích momentech by se nahodilému návštěvníkovi naskytla skutečně bizarní podívaná: Tři bílé Evropanky různého stáří, a mladá muslimská rodina poslouchají se zaujetím soundtrack rockové opery Jesus Christ Superstar. A proč ne?
