Trockij - napala Vendula Beaujouan Langová

Pestré barvy mexického Valladolidu přikryla tma. Unikám se skrýt před démony noci za modře omítnutou fasádu koloniálního hotelu. Usednu do jednoho z vypolstrovaných křesel baru v podloubí, nade mnou se klene strop proložený dřevěnými trámy s lucernami, a uprostřed zelené zahrady zurčí bělostná fontána. Mávnu na podsaditého číšníka: “Un mojito por favor!“ Chladivé mojito mi přistane na stole cobydup.

Ležérně si položím bosé nohy na protější židli, srkám tekutinu a rozjímám. V poledním žáru jsem vystoupala na pár pyramid v třicet kilometrů vzdáleném Ek Balam, pradávném mayském městě objeveném teprve v roce 1994, a vedro nepolevuje. Sytě žluté hedvábné šaty se mi stále lepí na tělo. Při šplhání na vrchol akropole a pohledu z výšky 31 metrů jsem si připadala jako životaplná Frida s vyhnancem Trockým na pyramidě v Teotihuácanu. Akorát že sama.

Vtom uslyším za zády: „Putin is a killer!“. Ohlédnu se. Vedle sedí dva muži.

Jeden urostlý světlovlasý a modrooký, druhý malý hispánsky snědý a potetovaný. Ten modrooký si všimne mého rozpačitého úsměvu a nabídne se: „Jsi tu sama? Přisedni si k nám!“ Představí se jako Rus Vladimir. Zaváhám. Rusko bylo vždy nevyzpytatelné, leč on je milý a šarmantní a já na dovolené, tak co.

Sesunu svá chodila na studené květinové kachle a natočím svou židli čelem k němu.

Zvědavě se otážu: „Jak ses sem dostal? Rusko je přece ve válce a do mnoha zemí teď nesmíte cestovat.“

Nervózně se podrbe za uchem a pak se mi podívá zpříma do očí: „Začal jsem tu s businessem před deseti lety a válka na Ukrajině mě tak nějak uvrhla do exilu.“

Ať si nemyslí, že ho budu litovat! Provokuji ho: „Tak nějak? A děláš proti ní něco nebo ji snad schvaluješ?“ S tím exilem v Mexiku mi připomněl Trockého v roce 1936, je stejně výřečný a charismatický, avšak jinak si s ním nezadá, není žádný disident.

Hispánec se zvedá k odchodu. Vladimir se však nenechá vykolejit. Zírá na obrysy mých bradavek prosvítajících pod lehkou látkou róby a objednává pro nás White Russians. Vypadá odhodlaně: „Putin zabíjí děti a nevinné lidi. Je to vrah. Každá válka je hnusná!“

Chce mě snad dojmout? Zdaleka mě nezná, nikdy nejsem klidná, jsem oheň, život, barva, esence, rozkoš, rebelie, instinkt, kůže, revoluce, mohu být cokoliv, jen ne klidná. Řekla to tak kdysi Frida Kahlo? A já jsem podobný živel. Může mě chtivě skenovat svým zrakem, ovšem já s ním nehodlám sdílet soucit. Nejdřív vzplane boj a pak se uvidí, kdo z něj vzejde jako vítěz. Rozohním se: „Ale ta válka není jen o mrtvých. Je to o touze Putina po moci. Chce ovládnout Evropu, svět a zotročit nás všechny. Co proti němu děláš ty? Jako Rus bys něco dělat mohl!“

Odkašle si, položí mi svou dlaň na rameno a zašeptá: „Víš, ruská armáda je tak velká, že proti ní asi nikdo nemá šanci.“ Poté zavolá na číšníka: „Dos Black Russians“ a udělá na mě psí oči.

„Na zdarovje! Black Russian is A Good Russian!“ připíjím žertovně.

Vytáhne z kapsy krabičku cigaret: „Dáš si se mnou jednu?“ Mé odhodlání a vzdor ho očividně přitahují! Přikývnu a vklouznu do svých sandálů.

Stojíme na rozpálené noční ulici a pouliční lampy kreslí naše stíny na zeď. Vladimir mi připálí a oba vyfukujeme kouř k nebi. Zapřu si jednu nohu o zeď a šmátrám v kabelce. Musím je tam někde mít! Jakmile ucítím drsné vroubky na bříšku prstů, vytáhnu klíče ven a roztočím je nad hlavou. Dívá se na mě zmateně, nechápe, tu historii nezná. Uchopí mou paži ve vzduchu a opatrně mi ji sklopí za záda. „Neblbni! Tady na ulici.“

Cítím jeho dech na své tváři a jeho blízkost, vzrušuje mě to a rozpoutává ve mně vášně. „Víš, já jsem revoluci dělala ve čtrnácti. Opodál stála policie s obušky a já na náměstí v tehdejším Československu zvonila klíči a křičela pravda a láska vítězí.“

„Hmm...“ pustí mě ze sevření a poodstoupí.

Nakročím mezi jeho nohy, pousměji se a šeptnu: „Kdy začneš ty? Strach v boji za pravdu nemá místo. Kolik ti vlastně je?“

Napřímí se: „Čtyřicet.“

Dotknu se jeho ramene a změním tón: „Čtyřicet? To máš setsakramentský zpoždění! Měl by ses k něčemu rozhýbat.“ Bezděky přejedu konečky prstů po jeho rozkroku. Stupňuji napětí. Svobodně a nespoutaně si ho poddám. Jako Frída své milence. Jsem jako ona, revolucionářka každým coulem. 

Vladimir se zmůže jen na „Dáme si ještě jednu?“

Opřu se o stěnu, Vladimír také a mlčky soutěžíme o nejdelší vydechnutý obláček dýmu. „A co kdyby tě povolali do války?“ zeptám se najednou.

„Neblbni, na to už jsem dost starej. Rusko má dost mladíků“ vyhrkne rozrušeně.

„No, ale když se rozpoutá větší válka, narukují i zálohy. A když se ukryješ v Mexiku, budeš pro ně dezertér...“

Vladimir se zarazí. Odhodí nedopalek své cigarety, sevře mi ruku a přitiskne se k mým ňadrům, aby mě dlouze políbil na rty. Do ucha mi zašeptá: „Počkej na mě, zítra ráno uvidíš“ a ztrácí se v nitru hotelu.

V devět ráno scházím na snídani do haly. Než však stačím spolknout první sousto quesadily, přináší mi číšník obálku. „Para ti senora!“

Pomalu ji otevřu. Je v ní krátký dopis od Vladimira.

„Nemůžu ti slíbit permanentní revoluci jako Trockij, jen svou malou revoluci, přesto věřím, že mě vezmeš na milost. Hacknul jsem oficiální web Pravdy a přidal tam článek „Válečné zločiny Putina se nezamlčí“. Budu mít problémy a rád bych, abys mi pomohla, smyslná revolucionářko. Asi jsem pro tebe ztratil hlavu! Pokud mne chceš vidět, čekám v pokoji 17.“

Ve dveřích pokoje stojí rozcuchaný Vladimir v bílé košili. Zavrtím hlavou a usměji se „Tahle se mi líbíš, trockisto! Máš dnes něco speciálního na práci?“

„Myslím, že bych měl, Frído...“, vtáhne mě dovnitř a zaklapne dveře.

Původní verze:

Před třemi hodinami jsem přistála v Mexiko City. Taxikář se mě po cestě do hotelu zeptá: „ Proč jste přijela do Mexika?“ Jak to vyjádřit? „Jasně, že mě přilákali Mayové a Aztékové, ale hlavně Frida.“ Rozesměje ho to. Rozhovor vázne kvůli mé slabé znalosti španělštiny. Náhle vyhrkne: „Coyoacán, Casa Azul, musíte vidět dům Fridy Kahlo!“ Jo, říkám si, ráno se tam chystám a také do muzea Trockého o kousek dál, kde si jej na Stalinovu objednávku našla smrt.

Fridin pohnutý život mne vždycky fascinoval. Všechno její utrpení, ale i obdivuhodná schopnost radovat se ze života na mne dýchaly ze všech jejích obrazů. Pospojovaná železy nikdy nepřestala milovat své tělo ani nezanevřela na svět. To ji činilo neskutečně žádoucí pro mnoho slavných mužů. S Diegem Riberou tvořili pár rozervaných umělců prahnoucích po neustálých zdrojích inspirace.

Její milostné vzplanutí se Lvem Trockij, který žil se svou družkou v Mexiku v exilu, mělo zůstat tajemstvím. Frida byla revolucionářka, v politice i v lásce. Uměla se osvobodit, honorovat své polámané tělo a oddat se rozkoši i ji svým milencům dopřát. Tak i švarný stařík Trockij pro ni ztratil hlavu.

„Dvě stě pesos, signora!“ vytrhne mě z přemýšlení řidič taxi, když zastaví před světle modře omítnutým hotelem v koloniálním stylu. „Graciás!“ zavolám a podloubím vcházím do zelení porostlé zahrady s mramorovou fontánou.
Po večeři usednu s průvodcem Lonely Planet do křesla venkovního hotelového baru. Je vedro a sytě žluté hedvábné šaty v mexickém stylu se mi lepí na tělo. Usrkávám margaritu a bosé nohy ležérně položím na protější židli.
Vtom uslyším za zády: „Putin is a killer!“. Ohlédnu se. Vedle sedí dva muži. Jeden světlovlasý modrooký, druhý snědý potetovaný. Ten modrooký si všimne mého rozpačitého úsměvu a nabídne mi: „Přisedni si k nám! Jsi tu sama?“ Zaváhám, když se představí jako Rus Vladimir, ale je milý a šarmantní a já jsem na dovolené, tak co. Zvědavé se tážu: „Jak ses sem dostal? Rusko je přece ve válce a do mnoha zemí teď nesmíte cestovat.“
Nervózně se podrbe za uchem a pak se mi podívá zpříma do očí: „Začal jsem tu s businessem před deseti lety a válka na Ukrajině mě uvrhla do exilu.“
Ať si nemyslí, že ho budu litovat, provokuji ho: „A co proti ní děláš?“
Nedá se vykolejit, zírá na obrysy mých bradavek a objednává pro nás White Russian : „Putin zabíjí děti a nevinné lidi. Je to vrah. Každá válka je hnusná.“
Chce mě dojmout? „Ale ta válka není jen o mrtvých. Je to o nenasytnosti Putina po moci. Chce ovládnout celou Evropu, svět, zotročit nás všechny. Co proti němu děláš ty? Jako Rus bys mohl.“
Přejede mě užaslým pohledem. Nevím, zda se mu líbí více mé štíhlé opálené nohy nebo mé odhodlání. Pak křikne na číšníka: „Black Russian“ a vytáhne z kapsy krabičku cigaret. „Dáš si jednu...venku?“ Přikývnu. Vzdor ho očividně přitahuje!

Zadání: Napište eroticko-hambatý cestopis