S čerstvou maturitou v kapse, přijatá na výšku svých snů, na cestě za brigádou a otevřená a hladová na svět jak hřebec před závodem.
Dojmů nekonečně! Ten široký Dunaj! Kam se hrabe Vltava a už vůbec ta naše dietní Svratka v rodném Brně. Vídeň. Ty fasády, ta výška, výklady, ta barevnost všeho a všude - oči jen hltají, mozek hledá rovnováhu.
Hana pozorně naslouchá a občas chytrou otázkou moderuje mé brebentění. Tlačíme trochu na hlasivky - ve vystavených televizorech kavárniček na Praterstrasse běží fotbalové mistrovství a plně obsazené stolky hlukočí a komentují. Všechny oči jsou obráceny k té malé mičudě, která zrovna nás dvě tak okázale nevzrušuje. I chlápek u našeho stolku sleduje hru. V ruce má ovšem knížku, a tak nějak noblesně chvíli čte a chvíli se přece jen kouká.
Hanka se dává do filozofování, a to na naše nejbrizantnější téma: Jak má vypadat muž našeho života, ten laskavý princ na bílém koni. Jdeme do detailů. Hana je o sedm let starší a drží mi všechny palce , aby ta první velká a silná láska fakt jednou přišla. A třeba i zůstala - i když tomu sama evidentně nějak přestává věřit.
Jsem čím dál hlasitější. V těch krásných předalkoholových časech člověka dokázala rozohnit i oříšková zmrzlina. Začínám vnímat, že člobrdu u našeho stolku asi trochu ruším - spočívá na mé tváři tak nějak víc a víc. Ale co, s Hanou jsme se neviděly kolik týdnů a tolik věcí prostě musí ven. Koneckonců nám chlap nerozumí a na tu cizí češtinu si bude muset brzy zvyknout, teď když se smí jezdit pořád a všude. Vnímám se jako průkopnice, jako předvoj. Moje pečlivě zvolená role.
Dojde řeč na placení. Vynoří se Hanin vídeňský přítel včas a pozve nás nebo musím vytasit něco z té minimální částky, kterou mi rodiče na ty dva týdny brigády v zahraničí dali s sebou ?
Když dorazí číšník a Hanin quasi nápadník se pořád ještě neobjevuje, složí brýlatec odnaproti knihu a pronese: "Prepáčte, slečny, rád by som Vás na Vaše poháre pozval, ak smiem."
Ztuhnu. Jak to, že mluví česky?? Teda slovensky. Tenhle Robert Redford v plátěných světlých kalhotech a s jemnou vizáží, s nohou přes nohu a sebejistým úsměvem? Znamená to, že všem těm mým vývodům a intimitám celou tu dobu ROZUMĚL???
Hana se rozesměje a převezme konverzaci. Já v duchu zuřím, asi i navenek. Takhle klamat tělem ! A nepřiznat barvu hned, než se v tom pocitu jazykové bubliny a nádherné svobody v tom davu domnělých Rakušanů nerozleju úplně!
Pán vyrozuměl z rozhovoru, že jedu z Vídně do Winterthuru a budu tam sama samotinká pracovat v privátní tiskárně. A že budu mít jako jedna z prvních brigádnic tohoto typu asi tvrdé podmínky. Nabízí svou pomoc, pro všechny případy. Přisune mi na papírku napsané telefonní číslo. Bydlí v Bazileji, nedaleko od Winterthuru, narodil se v Bratislavě, je samozřejmě nadšen sametovou revolucí a rád by pomohl, kdybych to náhodou potřebovala.
Vztekle mu lístek posunu zase zpátky. Pobaví ho to. Hana to nějak společensky uhraje, lístek si vezme k sobě, elegán zaplatí a mile se rozloučí.
Po dvou týdnech na ještě mnohem západnějším Západě než v tom u Dunaje umím už místo těch dvou až tří socialistických maturitních vět v němčině řekněme takových třicet. I když s chybami. Hřebínek se mi zase narovnal. Jsem nadšená, vším, a taky sebou. A mám Engpass.
A dokonce už i vím, co to slovo znamená.
Autobus zpátky odjíždí až v neděli večer, můj minipříbyteček v centru starobylého městečka musím ovšem vyklidit už v pátek. Mám sice jedno telefonní číslo na ex - kolegyni své mámy, ale ta na víkend odjíždí. Hledáme řešení, když tu mi při balení vypadne z jedné kapsy batohu kavárenský papírek z Vídně.
Ta Hana, liška jedna, bába zkušená!
Spolknu svou hrdost a volám. Koneckonců, vypadal už dost usedle, míň vlasů a tak - určitě bude ženatý , má tři děti se zahradou.... poprosím ho o možnost přespání v ní, v mém vlastním ministanu, to ho nezabije. A prý je právník. A kdyby se Hanĕ zdál nebezpečný, číslo by mi nestrkala. Měj důvěru!
Pan právník přislíbí a rozjařen mĕ vyzvedne svým Minirenaultem, jak z filmů s Louis de Funès. Ženatý není, zato o patnáct let starší než já. Tak mu zatvrzele vykám až do Bazileje. Po cestě nezavřeme pusu, mluví nejméně tak rád jako já. A navíc miluje to, co já - Janáček, Chopin, Kundera... Souznění duší začíná...
Průvodcuje s vervou. Ukáže mi kostely. Alsasko a šneky. A švýcarské vodopády. Baví se, když o půlnoci na náměstí vyzpěvuji My Fair Lady před jeho přátely...
Když v neděli večer mávám z autobusového okénka, jsme na sebe přinejmenším zvědaví. Nesměle.
A s podezřením: Příliš mnoho rozdílů, úplně jiné světy. Co to má být...?
Potřebuji půl roku, než mu konečně napíšu.
A celé studium, než to přátelství přeroste. Než se odhodlám k životu bez bublin a bez podpůrného průvodcování.
Je to nadále každodenní fuška.
Kvůli nicotnému papírku....
Původní verze:
Sedím v Gelati Alberti a s vervou vykládám a rozkládám. Mám co! První den na Západě! A dojmů nekonečně - ten široký Dunaj, kam se hrabe Vltava a už vůbec naše dietní Svratka! Ty fasády, ta výška, výklady, ta barevnost všeho a všude - oči jen hltají, mozek hledá rovnováhu. Můj první den na Západě - s čerstvou maturitou v kapse, přijatá na výšku svých snů, na cestě za brigádou a otevřená a hladová na svět jak hřebec před závodem.
Hana pozorně naslouchá a občas chytrou otázkou moderuje mé brebentění. Tlačíme trochu na hlasivky - ve vystavených televizorech kavárniček na Praterstrasse běží fotbalové mistrovství a plně obsazené stolky hlukočí a komentují. Všechny oči jsou obráceny k té malé mičudě, která zrovna nás dvě tak okázale nevzrušuje. I ten chlápek, co jsme si k němu volky nevolky přisedly, sleduje hru. V ruce má ovšem knížku, a tak nějak noblesně chvíli čte a chvíli se přece jen kouká.
Hanka se dává do filozofování, a to na naše nejbrizantnější téma: Jak má vypadat muž našeho života, ten laskavý princ na bílém koni. Jdeme do detajlu, Hana je o sedm sladkých let starší, plně ponořená do architektury a do umění a své adoptivní mladší ségře drží všechny palce - aby ta první velká a silná láska fakt jednou přišla. A třeba i zůstala - i když tomu sama evidentně nějak přestává věřit.
Jsem čím dál hlasitější - v těch krásných předalkoholových časech člověka dokázala rozohnit i oříšková zmrzlina. Začínám vnímat, že člobrdu u našeho stolku asi trochu ruším, spočívá na mé tváři tak nějak víc a víc. Ale co, s Hanou jsme se neviděly kolik týdnů a tolik věcí prostě musí ven - koneckonců nám chlap nerozumí a na tu cizí češtinu si bude muset brzy zvyknout, teď když se smí jezdit pořád a všude. Vnímám se jako průkopnice, jako předvoj - moje pečlivĕ zvolená role.
Dojde řeč na placení. Vynoří se Hanin vídeňský přítel / začínající herec včas a pozve nás nebo musím vytasit něco z té minimální částky, kterou mně rodiče na ty dva týdny brigády v zahraničí dali s sebou ?
Když dorazí číšník a Hanin quasi nápadník se pořád ještě neobjevuje, složí brýlatec odnaproti knihu a pronese: "Prepáčte, slečny, rád by som Vás na Vaše poháre pozval, ak smiem."
Ztuhnu. Jak to, že mluví česky ?? Teda slovensky. Tenhle Robert Redford v plátěných světlých kalhotech a s jemnou vizáží, s nohou přes nohu a sebejistým úsměvem? Znamená to, že všem těm mým vývodům a intimitám celou tu dobu ROZUMĚL ???
Samozřejmě že znamená. Hana se rozesměje a převezme konverzaci. Já v duchu zuřím, asi i navenek. Takhle klamat tělem! A nepřiznat barvu hned, než se v tom pocitu jazykové bubliny a nádherné svobody v tom davu domnělých Rakušanů nerozleju úplně!
Pán vyrozuměl z rozhovoru, že budu sama samotinká pracovat jako letní brigádnice v privátní Druckerei ve Winterthuru, a že budu mít jako jedna z prvních studentek tohoto typu asi tvrdé podmínky. Nabízí svou pomoc, pro všechny případy. Přisune mi na papírku napsané telefonní číslo. Bydlí v Bazileji, narodil se v Bratislavě, je samozřejmě nadšen sametovou revolucí a rád by pomohl, kdybych to náhodou potřebovala.
Vztekle mu lístek posunu zase zpátky. Pobaví ho to. Hana to nějak společensky uhraje, lístek si vezme k sobě, elegán zaplatí a mile se rozloučí.
Po dvou týdnech na ještě mnohem západnějším Západě než v tom u Dunaje umím už místo těch dvou až tří socialistických maturitních vět v němčině řekněme takových třicet, i když s chybami. Hřebínek se mi zase narovnal. Jsem nadšená, vším, a taky sebou . A mám Engpass. A dokonce už i vím, co to slovo znamená.
Autobus do rodného Brna odjíždí z Curychu až v neděli večer, můj minipříbyteček v centru starobylého městečka musím ovšem vyklidit už v pátek. Mám sice jedno telefonní číslo na exkolegyni - emigrantku své mámy do Curychu. Je přívětivá, ale přes víkend s rodinou v Tičíně. Hledáme řešení, když tu mi při balení vypadne z jedné kapsy batohu kavárenský papírek z Vídně.
Ta Hana, liška jedna, bába zkušená!
Spolknu svou hrdost a volám. Koneckonců, vypadal už dost usedle, míň vlasů a tak - určitě bude ženatý, má tři děti se zahradou, poprosím ho o možnost přespání v ní, v mém vlastním ministanu, to ho nezabije . A prý je právník. A kdyby se Hanĕ zdál nebezpečný, číslo by mi nestrkala. Měj důvěru!
Pan právník přislíbí a nadšeně mě vyzvedne svým Minirenaultem, jak z filmů s Louis de Funès.
Ženatý není, zato o patnáct let starší než já, tak mu zatvrzele vykám až do Bazileje. Po cestě nezavřeme pusu, mluví nejméně tak rád jako já a navíc miluje to co já, Janáček, Chopin, Kundera - souznění duší začíná.
Když po dvou dnech Průvodcování inteligentní ženy po jednouvlastní Evropě včetnĕ výletů po Alsasku a švýcarských vodopádech a půlnočním vyzpěvováním à la Elisa Doolitle PŘED i S jeho multikulti přátely na Spalenbergu mávám z autobusového okénka, jsme na sebe přinejmenším zvědaví. Nesměle.
A s podezřením: příliš mnoho rozdílů, úplnĕ jiné světy. Co to má být ...?
Potřebuji půl roku, než mu konečně napíšu.
A celé studium, než to "přátelství" přeroste. Než se odhodlâm k životu bez bublin a bez podpůrného průvodcování .
Je to nadále každodenní fuška.
Kvůli nicotnému papírku.
A takové to bylo krásné NEDOROZUMĔNÍ.
