Kalamita - napsala Lucia Rimarčíková

Zaspala jsem. Rychle jsem se oblékla, popadla školní brašnu aktovku, otevřela dveře a sakra, v noci nasněžilo. Přebrodila jsem se sněhem závějí k nádraží. hlavní silnici. Klouzalo to. Nemotorně jsem se snažila stihnout vlak. Už jsem měla jenom pár metrů před nástupištěm nádražím, ale v tom vlak začal houkat, byl to signál, že za chvilku bude odjíždět. na nádraží. A tak jsem začala křičet na výpravčího: „Počkejte na mě!  Ale v tom hluku mě neslyšel. Nestihla jsem to. Třídní učitelka bude naštvaná, dnes jsem měla ve třídě na starosti zapálit v kamnech a kvůli mně budou všichni první hodinu mrznout. Do oči se mi začaly hrnout slzy. 

Do školy to nemám daleko, jen přes les do sousední vsi, ale v těch závějích to půjdu dvě hodiny. A budu od sněhu mokrá až za ušima.

Když jsem se konečně došourala ke školní budově, z komína už se dávno kouřilo. Zazvonilo na přestávku. Ale co to? Nikdo nevybíhá, aby si užil koulovanou a honěnou kolem staleté lípy na návsi. Otevřela jsem těžké dveře a vešla studenou chodbou do vyhřáté třídy.

„Aničko, kde se tu bereš?" Naše slečna učitelka na mě třeštila oči. „Moc se omlouvám, nestihla jsem vlak." Rozhlížela jsem se, ale třída byla - až na paní učitelku - prázdná. „Nestihla jsi vlak! Díky bohu!" Objala mě, ale hned se zděsila: „Jsi celá mokrá! Pojď se usušit ke kamnům."
„Kde jsou všichni?" pípla jsem. Slečně učitelce se zamžily oči: „Ranní vlak zavalila v údolí lavina. Četníci a hasiči vyprošťujou cestující. Přijede i doktor z města. Před chvílí tu byl pan starosta a říkal," zajíkla se, „říkal, že jsou tam zraněné děti z naši školy." 

(upravila lektorka Nataša)

Původní verze:

Probuzení

Zaspala jsem. Rychle jsem se oblékla, popadla aktovku, otevřela dveře a sakra, v noci sněžilo. Přebrodila jsem se sněhem k hlavní silnici. Klouzavými kroky jsem se snažila stihnout vlak. Už jsem měla jenom pár metrů před nádražím, ale v tom vlak začal houkat, byl to signál, že za chvilku bude na nádraží. A tak jsem začala křičet na výpravčího, aby na mě chvilku počkal, ale ten mě v tom hluku neslyšel.

Nestihla jsem to.

Třídní učitelka bude naštvaná, dnes jsem měla ve třídě na starosti zapálit v kamnech a kvůli mně budou všichni první hodinu mrznout. Do oči se mi začali hrnout slzy a v tom slyším zvonění. Otevřu oči a jsem v posteli. Díky Bohu, byl to jenom sen. Obula jsem si bačkory, vzala hůlku a šla otevřít. Před dveřmi mě čekala kytice růží od vnučky z Kanady. No jo, dnes mám vlastně narozeniny, ještě dva roky a budu, jako stoletá lípa.