Volá si takhle Moskva s Washingtonem.
Amík se ptá: „Za jak dlouho si u vás průměrný dělník vydělá na automobil?"
A Rusák mu na to říká: „A vy zase mlátíte černochy!"
Řehtali se tehdy oba, ale to nebylo zase tak jednoduchý – vždyť ho vůbec neznal a mohl to být kdokoli, třeba i ten tajnej. Bylo to sice malé hrdinství, ale pořád hrdinství. Dneska je každej chytrej, ale kdo z vás by si tam tehdá stoupnul a ten vtip jim tam řekl, ještě k tomu tak nebojácně, jako já, pomyslel si Vladimír.
Když se pak strhla revoluce, šel samozřejmě s davem. Ostatně tak to dělal vždycky. Když je nás víc, nemůže se nic stát, to si říkal tehdy i teď. Ne že by ho nějak dvakrát dojala ta povídačka o zmlácených studentech – když k nim tenkrát přišli do fabriky a vyprávěli jim, jak do nich bušili pendreky na Národce, nehnulo to s ním. Zas abychom byli fér, soudruzi, neměli jste tam co dělat – takový provokace, to se nikdy nevyplácí, běželo mu tehdy hlavou. Študentík si tady vylívá srdíčko dělňasům, přitom sám na pořádnou práci nikdy ani nesáh, to známe, chce nás poučovat a akorát z nás dělá blbce, že jako nerozumíme, co se tady v tom státě děje. To víš, že rozumíme, hochu, akorát že nemáme zapotřebí provokovat tak, jako vy. Už nevědí co by – řeklo se, že to maj rozpustit a nerozpustili. Kdyby museli stát od rána do večera u pásu nebo třeba v dole, neměli by večer vůbec pomyšlení na takový vylomeniny, jako třeba jít dál, než se dohodlo. Tak holt dostali trochu po čuni, no, to už je život.
Ale pak se to začalo mlít horem dolem a když Vladimír viděl, jak se tam na těch náměstích srocují mladí i staří, řekl si, že to možná zas tak marné nebude. Třeba pak opravdu bude trochu líp. Ne že by ho neštval ten život tak, jak ho musel žít – za kuropění do práce a po setmění zpátky. Možná, že když si stoupne někam na kraj a zazvoní klíči, začne konečně ten opravdový život. A tak si tam stoupl a zvonil.
Jenže nový život nepřišel.
Tam nahoře se akorát vyměnil jeden ksicht za druhej a o penězích poctivýho lidu zase rozhodovala stejná sebranka – jiná, ale stejná, brblal si pod vousy. Lidi se maj špatně, nemaj práci – to je taky ostatně vidět na první pohled, však ve městech je najednou bezdomovců až hanba. A chudák Vladimír se má pořád stejně špatně. Nezměnilo se tu lautr nic.
Takhle si Vladimír filozofoval každý večer, když se vracel z hospody domů. Kdyby se byl potkal, dal by si korunu – ve všech zprávách pořád říkají, jak si lidi pomáhaj. Kulový! Všichni možná, jen Vladimírovi nepomůže nikdo. A ukažte mu přitom někoho, kdo se má tak špatně jako on.
Bylo něco kolem jedenácté, když se toho večera vracel z Hospody u Dvou Tácků. Za sedm hodin bude vstávat do práce. Tam si zase vydělá tak akorát na to pivo a karton cigaret – jiná radost než ty cigára už mu v životě stejnak nezbyla. A ještě k tomu jsou už dneska nějaký horší, chutnaj jinak, cítit jsou taky jinak, to už snad za ty prachy ani nestojí. Ani ten rum už není, co býval. Akorát to stojí víc, a přitom je to hnusný. A že by za tu almužnu mohl jet třeba na dovolenou, nebo snad do lázní? To by ho ani ve snu nenapadlo – kde by na to vzal?
Z hudrování ho vyrušil hluk z postranní ulice. Zarazilo ho na tom hned několik věcí – zaprvé to byla slepá krátká ulička, spíš takový delší výklenek plný popelnic a pytlů s odpadky, kde by se žádný páreček jen tak nezašíval, zadruhé to neznělo jako to klasické rušení nočního klidu, když se banda podnapilých děcek srocuje ve vesnici, a zatřetí – a to na tom bylo to nejdivnější – ty hlasy neznal. Tady se narodil, tady žije celý život a tady taky umře, takže po hlase pozná i místní děcka po mutaci. Kdepak, tihle nebyli odtud.
Opatrně vykoukl zpoza rohu a před ním se otevřela scéna jako z amerického filmu. Obklopeni odpadky a pohozenými slupkami od banánů tu stála mladá žena a s vytřeštěnýma očima zírala přímo do hlavně pistole, kterou na ni mířil obrovský habán, chlap jako hora.
Boha jeho, do čeho jsem se to zase připlet, pomyslel si Vláďa. Takovej pěknej večer to byl a teď aby řešil cizí šlamastyku. I když… nemusel by… kdyby rychle zaplul zpátky za roh a obešel to přes náves, nikdo by se ani nemusel dozvědět, že je viděl. Nikde není psáno, že se musí za každou cenu do všeho montovat. Pomohl by snad někdo jemu, kdyby ta hlaveň mířila na něho? Nepomohl. A to ví tedy jistě. Kdysi na základní škole ho starší kluci zatáhli na záchod a zpráskali ho jako psa, jen tak, že prý se jim prostě nelíbil ten jeho „krysí ksicht.“ Pak ho tam zamkli a zdrhli. Kopal tehdá do dveří vší silou, bušil do nich pěstí, volal jako na lesy, ale nikdo mu na pomoc nepřišel. Až teprve když školník obcházel školu dávno po konci vyučování, odemknul ho a pustil ven. Že byl samá modřina, to nikoho nezajímalo – byla tehdy halt jiná doba. Doma mu řekli, že se měl bránit, ve škole mu nikdo nevěřil, prý ať nežaluje, a ještě dostal poznámku, že zameškal dvě vyučovací hodiny. Moc dobře ví, jak se teď slečna cítí – na hovno. Jo, holka, co tě nezabije, to tě posílí. A když už je řeč o tom zabíjení, máma vždycky říkala – bojuj jenom v bitvách, který můžeš vyhrát. A copak může člověk vyhrát bitvu proti revolveru, když má v kapse akorát tak kapesník? Nemůže. K čemu by to bylo, kdyby tady zařvali oba? K ničemu.
Odhodlaně leč opatrně, ukročil Vladimír do strany, aby se tiše vydal zpět směrem k návsi, ale jedna ze slupek od banánu se mu stala osudnou. Kdepak. Dokud po sobě lidi nezačnou vyhazovat odpadky do koše, na světě prostě nebude klid, prolítlo mu hlavou.
A tak se Vladimír svou plnou vahou skácel k zemi. V natlučeném koleni mu pulzovalo a zápěstím mu projela ostrá bolest, ale to všechno přehlušila vlna horka, která ho polila, když si uvědomil, že taková rána by byla slyšet až do vedlejší vesnice, natož za roh.
„Je tam někdo?“ ozval se vyděšený ženský hlas.
„Drž hubu,“ zpražil ji muž.
Vladimír měl samým leknutím v hlavě úplně prázdno a než se stačil zamyslet, vyheknul: „Nenechte se rušit!“
„Prosím vás, pomozte mi!“ ozvalo se.
No jo, čoveče, tak teď už to bude složitější, pomyslel si Vladimír. Pomalu se tedy začal sbírat ze země. Opřel se o zeď, horko těžko se vyškrábal na nohy, oprášil si ruce od omítky a když si začal čistit zamazané kalhoty, vší silou si přejel přes nabité koleno a syknul bolestí.
„Jé, no, víte, paninko, to já bych se vám do toho nerad nějak montoval, tohle není moje věc. Co já vím, co tu máte mezi sebou, a soudit, kdo z vás si vlastně začal, to po mně přece nikdo nemůže chtít. Zkuste si představit sebe v mojí kůži. Vždyť já byl celej večír v hospodě a když už se chystám na kutě, tak po mně chce najednou kdekdo nějaký soudy. Jak by bylo vám na mým místě? To není tak jednoduchý. Dva lidi se třeba znají celej život, jeden řekne to a ten zas tamto, je za tím spousta jinýho mrzení a pak přijdou za váma a že prej je máte rozsoudit. A jak já můžu být ten spravedlivej, když vás vidím prvně? No tak, snažte se mě pochopit.“
Na to se mezi nimi rozhostilo ticho. No vidíte, najednou už nejste tak chytrý, pomyslel si Vladimír a očima těkal mezi vyděšenou tmavovlasou ženou a vysokým plešatým mužem s pistolí.
„Ale já nechci, abyste něco soudil nebo rozhodoval, já vás jenom prosím, abyste mi pomoh,“ vykoktala ze sebe žena.
„No, a to je právě to,“ namítl Vladimír. „Jak mám já vědět, že potřebujete pomoct vy, a ne třeba tady ten pán?“
„Míří na mě pistolí,“ opáčila žena.
„No ale proč? Co když jste něco udělala vy jemu? Že jo, pane? Já teda nevím, školy nemám, ale to se musí halt dát na selskej rozum, víte. A třeba mně tady pán nepřijde jako zločinec, co by zbůhdarma střílel po lidech. Vypadá, že když už se k tomu odhodlá, tak k tomu má asi nějakej důvod, viďte pane?“
„No to si pište, že mám,“ přitakal muž. Hlas měl tak hluboký, jak byl sám veliký. Tenhle chraplák by vzbudil respekt i v sousedovic Oldovi, a to už je teda co říct, ten nemá respekt k nikomu a k ničemu, pomyslel si Vladimír, a s úlevou, že měl přeci jen pravdu, zajásal: „No vidíte! A právě proto byste si to asi měli nejdřív vyříkat mezi sebou, že jo.“
„Ale on si to se mnou nechce vyříkat, on mě chce zastřelit. Prosím vás, pomozte mi,“ zavyla žena úpěnlivě.
A jsme zase tam, kde jsme byli, povzdechl si Vladimír. „Heleďte a co vy jste tomu pánovi vlastně provedla, že na vás teď míří pistolí? Jestlipak vy jste mu neřekla něco, co jste mu říkat neměla? To se totiž nevyplácí, víte. Vemte si třeba Tondu odvedle. Kdo ví proč o mně začal v hospodě vykládat, že prej mi tam nemaj dávat na sekeru, protože neplatím svý dluhy. A že je to lež jako věž, tak jsem mu dal přes držku. Ten vám byl překvapenej! Ale co se má co divit, když o mně vykládá takový žvásty. No, a tak si říkám, jestli to tady náhodou nebylo nějak podobně. Asi jste mu něco provedla a on si teď zkrátka brání to svý.“
„Líp bych to neřek, pane,“ ozval se habán. „Bráním si svý. Když ještě bejvala moje a platil jsem jí tu kadeřníka a tu nehty a támhle zas kabelku, to jsem jí byl dobrej. A teď, když si našla jinýho užitečnýho blbečka, tak to prej už je samostatná dost, mě že nepotřebuje a nikdy nepotřebovala. Vymyslela si kdo ví co, že prej jsem jí uzurpoval a a taky že jsem násilník, samý žvásty.“
„Žvásty? A toho monokla pod okem jsem si snad tehdy udělala sama? Nebo tu zlomenou ruku?“ osočila ho žena.
„Spadla jsi ze schodů, protože jsi nána nešikovná.“
„Spadla jsem ze schodů, protože jsi mě z nich strčil.“
„Neměla ses bavit s tím idiotem odvedle! Beztak ses s ním tahala. Co se máš co vybavovat s jinýma, když máš doma chlapa, kterej by ti snes modrý z nebe.“
„Modrý z nebe? Tím asi myslíš ty modřiny, ne? Ještě potřebujete nějaký přesvědčování o tom, co komu kdo proved?“ otočila se žena k Vladimírovi.
„Ale vždyť tady pán říkal, že by vám dal modrý z nebe,“ pravil nevěřícně Vladimír. „Já vám nevím, co ty ženský od nás vlastně chtěj. To máte jak s mojí první ženou, Jituš. Holka to byla hodná, ale nejdřív jí začalo vadit, že si s chlapama zajdu na jedno a pak zase že moc čumíme na televizi a nejezdíme dost na výlety. Tak jsem jí řek, ať si jezdí na výlety třeba s Karlem, a to byste neuhád – fakt jela s Karlem. Nevděčná jak pes pod carským stolem, to vám teda povim. Však se jí to taky vrátilo na dvakrát, když jí Karel uplet děcko a vzal roha. Ale co mně je po tom, že jo, jenže já jsem zůstal sám na barák, co jsem pro ni stavěl, prát si musím, vařit si musím, a utáhnout to při tý dnešní drahotě sám? Vždyť to je o zdraví! Za cigára aby dal člověk ledvinu, rum si musím taky kupovat ten nejlevnější – a že je to teda břečka hnusná, škoda mluvit – a benzín mě stojí tolik, že si už autem pomalu ani na tu náves nedojedu, všude aby teď člověk chodil pěšky. Kdybychom na to aspoň byli dva, ale člověk se celej život snaží a lopotí, a nakonec je na všechno sám jenom proto, že si za ženu vybere to nejnevděčnější fouňu, co šla zrovna kolem. To je život, viďte? Kdepak, máte recht, s ženskýma jsou jenom potíže.“
Rozhostilo se ticho. Všichni tři jen nehnutě stáli jako tři vrcholy rozpačitého trojúhelníku.
Když se Vladimír vzpamatoval z rozjímání nad vší tou nespravedlností, která ho v životě potkala, uvědomil si, že proti němu stále stojí hromotluk s pistolí a uplakaná mladá žena.
„Heleďte, slečno, a nedalo by ono se to vyřešit třeba tak, že byste se nad tím zkusila zamyslet, uznat, že mu křivdíte? Však ono by vás taky neubylo trochu z těch svých požadavků ustoupit, co? Co vám to udělá?“
Žena na něj vytřeštěně hleděla. „Pane… Prosím vás… Já nepotřebuju, abyste tu za mě řešil můj vztah… Já od vás jenom chci, abyste mi pomohl. Třeba tím, že zavoláte policii.“
„No jo, madam, jenže já zaprvé nemám telefon a zadruhé nechci umřít – a skoro bych si myslel, že kdybych se snažil přivolat pomoc, asi by mě tady pán zastřelil.“
„Nezastřelil,“ vyjekla žena. „Má jen jednu kulku.“
Vladimír se zarazil, ale po chvíli nabral dech. „Ale jaká je v tom logika, slečno, buď tu kulku vpraví do vás nebo do mě, to musíte uznat, a co já s tím mám společnýho, vždyť já tady k tomu přišel jako slepej k houslím. Kdepak, já už měl v životě smůly dost – a nikdo mně nepomoh! A víte, co vám povím? Kdybych já stál na vašem místě, slečno, taky byste mi nepomohla.“
Žena na něj nevěřícně hleděla. „Ale… Jak to můžete vědět?“
„Až budete na tom světě tak dlouho, jako já, tak to pochopíte. My starší už to tak prostě víme.“
Vladimír byl na sebe vždycky mimořádně hrdý, když dokázal přijít s argumentem, na který se nedá nic říct, protože tak to zkrátka je. On je tady ten starší, má už leccos za sebou, život mu dal nadhled a zkušenosti, a tak si tedy může dovolit celou tuhle prekérní situaci jednou pro vždy vyřešit.
„Heleďte. Já mám problémů, to bych nikomu z vás nepřál. A taky jsem zvyklej si je celej život věci řešit sám. Ale že jsem starej dobrák, tak se za vás tady u pána přimluvím. Vy mně teď slíbíte, že se zkusíte polepšit, a vy na ni pak, pane, budete hodnej a zase jí i to modrý z nebe snesete, co vy na to?“ rozpřáhl Vladimír ruce a s blaženým úsměvem se podíval nejdřív na ženu a pak na muže s pistolí. „Ruku na to, co říkáte?“
Muž chvíli upřeně hleděl na vyděšenou ženu a pak mu pohled sklouzl na Vladimíra. Pár vteřin přemýšlel, načež si revolver přendal do levé ruky, pravou podal Vladimírovi. „Tak že jste to vy…“ procedil a jeden koutek lehce povytáhl. Když si potřásli pravicí, přendal si pistoli zase zpět do natažené ruky.
„No vidíte, jak jsme to pěkně vyřešili. Já to říkám furt. Lidi se mají umět domluvit! Kdepak násilí, to není nic pro mě,“ chrlil ze sebe nadšeně Vladimír. Dneska bude moct jít spát s dobrým pocitem. Život je sice pes, ale na Vladimíra si nepřijde. Se všemi to myslí dobře a ani ta jeho strašlivá smůla mu dobré srdce nezlomí.
„Slečno, mnoho štěstí vám přeju. Já myslím, že se s tím vaším budete mít moc dobře. Věřte mně. Na to já mám čuch. Kdyby vám to nevadilo, tak já bych vás na rozloučenou objal, jo? Ať na sebe vzpomínáme v dobrým,“ mrkl na ženu Vladimír a přistoupil o krok blíž. Sevřel ji v pevném objetí a tvář přitiskl na její.
Vesnicí se rozlehl výstřel. Stačil jen jediný.
Tou dobou zrovna Tonda seděl doma v křesle a popíjel pivo. Rána ho tak vylekala, až nadskočil a polil si tepláky. „Parchanti vyjetý, zas ty jejich posraný rachejtle,“ procedil skrz zuby a zesílil si televizi. Jituš zbystřila a zesílila si ji taky, protože jí nešlo do hlavy, kde se vzal výstřel v 657. díle jejího oblíbeného seriálu. Sousedovic Olda vstal od stolu, kde si zrovna prohlížel časopis, co ukradl tátovi, a přešel k oknu. „Ty vole to byla řacha,“ přeskočil mu hlas a ušklíbl se při pomyšlení, že někomu zrovna praskla pneumatika.
Pak už začalo jedno okno po druhém postupně pohasínat, až nakonec celá vesnice potemněla. Netrvalo dlouho a všichni klidně oddychovali v postelích, jen dva mrtví leželi bez hnutí mezi popelnicemi jako dva na věky spojení milenci. Ztichlou ulicí se nesly klidné kroky. Vesnicí kráčela mužská postava. Došel na konec cesty, kde odbočil na pole a dál klidně kráčel od vesnice směrem k lesu. Plešatá hlava mu zářila do tmy, dokud nezmizel mezi stromy.
Dávno po něm nebylo ani stopy, když nad ránem našli popeláři mezi odpadky v objetí muže a ženu s prostřelenými hlavami. Zpráva o tom, co se tu v noci stalo, se mezi místními začala šířit jako lavina. Kdo by to byl do Vladimíra řekl, to musel bejt ale kanec, když sbalil takovou pěknou mladou buchtu, šuškali si chlapi v hospodě. Manželky zase sušily slzy při představě, jak obrovská láska to musela být, když se ti dva odmítli odloučit tváří v tvář smrti.
Ještě dlouho poté si místní i přespolní vyprávěli příběh o českém Romeovi a Julii, kteří za svou utajovanou lásku zaplatili cenu nejvyšší.
Dnes už si na ně ale sotva někdo vzpomene.
Jen na návsi v zapadlé vesničce jejich domnělý příběh navždy připomíná sousoší dvou milenců v objetí, a pod nimi nápis „Bůh pomáhej všem dobrým lidem, kteří s láskou žijí i umírají.“
