Silvestr ji zastihl ve výšce několika kilometrů nad zemí. Její počáteční nechuť k létání pomalu odeznívala, a přestože ji pohyb vzduchem stále činil pramalé potěšení, pomalými krůčky spěla kupředu. Po mnoha letech a letech strávených na prostředním sedadle s kradmými pohledy k okénku usoudila, že je načase poprvé spočinout u něj celou cestu. Jelikož letadlo vzlétalo 31. prosince ve 23.55, byla za svou odvahu odměna nekonečným ohňostrojem, pozorovaným navíc shora. Hustě zabydlená česká kotlina vypadala jako neuronová síť nějakého elektronického mozku a ohňostrůjné záblesky objevující se ne na desítkách, ale stovkách či tisících míst zároveň zdály se být impulzy přenášející myriády podnětů mezi jednotlivými neurony. Tak se jevil svět z ptačí perspektivy, z globálního pohledu, tak na něj možná shlížel Bůh, Zeus či Bráhma a říkali si – dobře to chlapče děláš.
A někde tam dole, pod každým z těch záblesků, odehrávaly se tisíce malých příběhů.
Obvykle cyničtí mariášníci odkládali na chvíli karty a masku a sledovali ohnivý déšť okouzlenýma očima, ještě okouzleněji zeširoka otevírala oči drobota a nejokouzlenější byli milenci v parcích, pokud ovšem dokázali tu krásu vnímat mezi kradmými či vášnivými polibky, letmými dotyky a zamilovanými pohledy. A přicházející rok jevil se být krásnějším než předchozí.
