I když pořád slyšela ze všech stran jenom nadávky na kouř a cigarety, věřila že nastane její chvíle. Rozhodla se nečekat a jít za svým snem.
Plíce si vyslechli její příběh, ale nevěřili ji že by jim mohlo být lépe, natož že by jim mohlo pomoci něco tak malého jako chudinka polámané cíčko.
Když poté vedla konverzaci s ostatními slyšela jen nadávky na to jak jsou cíčka zlá. Zkusila vysvětlit, že možná nejsou zlá, že jsou hodná a milá a přáli by si aby je také plíce měla ráda. Vzpomněla si jak ji cigaretka říkala že jim může pomoci se smutkem, že je bude mít ráda když jí dá šanci.
“Ale my... jim šanci nedala,” řekla si plíce pro sebe.
Odběhli hledat cigaretku. Nebyla na místě jako předtím a ani poblíž.
Plíce chytila takovou depresi, že se rozhodla umřít. Pomalými unavenými kroky se blížila k mostu nad vlakovými koleji.
Plíce?!
“Cigaretko?! Jsi to ty?” odpověděla plíce.
Radostí a s přičiněním bipolární poruchy se rozbrečela. Vzala cigaretku a zapálila ji.
Padla, usadila se a jako kdyby celá ztěžkla. Bylo to příjemné. Opravdu jim najednou bylo pohodlně.
“Chci se zabít víš? Proto jsem tady,” svěřila se plíce.
Cigaretka se usmála a odpověděla: “Já tě jednoho dne zabiju.”
Plíce se uculila: “Cigaretko jsi nejlepší. Děkuju.”
Cigaretka byla šťastná, cítila teplo a sílu. Dělala to, pro co byla stvořená, a její existence dostala konečně smysl.
A tak, děti, starejte se o své cigaretky a rozdělte se.
V NOUZI POZNÁŠ PŘÍTELE.
NĚDKY MOHOU I MALI POMOCI VELKÝM
NESUĎ KNIHU PODLE OBALU.
ŘIĎ SE SVÝM SRDCEM.
