„A, Oliver.“
„Chytej…..
„Tak můžu.“
„Nic, proč nechytáš dobře.“
„Oliver šuká s Karolínou.“
Den po tom:
„Poškrábal jsi Libora hřebíkem pod krkem?“
„Ne, nepoškrábal, ale chytil jsem ho pod krkem?“
„Proč, prosím Tě?“
„Nadával mi.“
„Kvůli tomu se chytá pod krkem.“
„Sprostě mi nadával.“
„Jak ti nadával?“
„Že já a Karolína máme sex.“
„A ty jsi ho vzal pod krkem hřebíkem?“
To byl nehet. Prostě jsem ho chtěl chytit a říct mu, ať už toho nechá a omylem jsem ho poškrábal, aby přestal.“
„Můžeš mi ten nehet ukázat?“
„Byl to skutečně nehet?“
„Byl?“
„A proč jsi to nehlásil? Víš, že když se objeví úraz, že je to tvojí ….“
…..
„Vlastně nechápu, proč jsi to řekl rodičům, když jsi to nehlásil ani učitelce.“
„Já jim to neřekl, oni si toho všimli. Ale už jsem zase kamarádi.“
„Je mi to líto hoši, hranice musí být, školní řád je jasný, víte, že to musíme probrat a rozhodnout o školní důtce.“
„Ano.“
„Pro oba?“
Dopis do školy: Děkujeme za vyřešení, ale není to problém vidět stejně fyzické napadaní a psychické na stejné úrovni.
Oliver: Libore, tady.
Libor míč chytil a míří s ním nad Olivera na střechu.
„Paní učitelko, máme míč na střeše. Co s tím?“
„Můžeme tam vlézt?“
--------------------------------------
Do školy přichází dopis: „Máte ve škole pěkného grázla. Vzal nůž a nebo hřebík a poškrábal našeho Liborka pod krkem. Měli byste to vědět a řádně ho potrestat.“
Každá školní přestávka probíhá venku na školním hřišti. Teda ta, která časově stojí za to. Na přestávce se soustředí čteči, povídalisti a míčaři a ty, co doufají, že se ztratí. Míčaři nejčastěji zaberou nejvíce místa a ohrožují ty ostatní svými sportovními výkony.
Libor čeká na všechny, ale zvláště na Martina a Olivera.
„A, Oliver.“
Oliver najde míč a dobře mířenou ranou, letí míč směrem k Liborovi.
„Chytej…..“
Oliver míč chytá a znovu vrací. Pecka.
„Tak můžu“ Znova rána.
„Nic, proč nechytáš dobře.“ Libor, který je zvyklý ze zápasů v judu své soupeře popichovat přestřelí:
„Oliver šuká s Karolínou.“
Libor si nedovede představit, co se v té chvíli stalo. Oliver chytne jeho mistra republiky v judu za krk a drží ho až tak pevně, že ho začne škrábat nehtem pod krkem.
Den po tom:
„Poškrábal jsi Libora hřebíkem pod krkem?“
„Sprostě mi nadával.“
„Jak ti nadával?“
„Že já a Karolína máme sex.“
„A ty jsi ho vzal pod krkem hřebíkem?“
To byl nehet. Prostě jsem ho chtěl chytit a říct mu, ať už toho nechá a omylem jsem ho poškrábal, aby přestal.“
„Můžeš mi ten nehet ukázat?“
„Byl to skutečně nehet?“
„Byl?“
„A proč jsi to nehlásil? Víš, že když se objeví úraz, že je to tvojí ….“
…..
„Vlastně nechápu, proč jsi to řekl rodičům, když jsi to nehlásil ani učitelce.“
„Já jim to neřekl, oni si toho všimli. Ale už jsem zase kamarádi.“
„Je mi to líto hoši, hranice musí být, školní řád je jasný, víte, že to musíme probrat a rozhodnout o školní důtce.“
„Ano.“
„Pro oba?“
Dopis do školy: Děkujeme za vyřešení, ale není to problém vidět stejně fyzické napadaní a psychické na stejné úrovni.
Oliver: Libore, tady.
Libor míč chytil a míří s ním nad Olivera na střechu.
„Paní učitelko, máme míč na střeše. Co s tím?“
„Můžeme tam vlézt?“
--------------------------------------
Zadání:
Napište o hádce dvou lidí. Jeden je zamilovaný a druhý ne, nebo jeden chce něco, co ten druhý nechce. Cokoli, ale ať to mezi nimi pěkně jiskří!
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti.
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti.
VERZE 2
Každá školní přestávka probíhá venku na školním hřišti. Teda ta, která časově stojí za to. Na přestávce se soustředí čteči, povídalisti a míčaři a ty, co doufají, že se ztratí. Míčaři nejčastěji zaberou nejvíce místa a ohrožují ty ostatní svými sportovními výkony.
Libor čeká na všechny, ale zvláště na Martina a Olivera.
„A, Oliver.“
Oliver najde míč a dobře mířenou ranou, letí míč směrem k Liborovi.
„Chytej…..“
Oliver míč chytá a znovu vrací. Pecka.
„Tak můžu“ Znova rána.
„Nic, proč nechytáš dobře.“ Libor, který je zvyklý ze zápasů v judu své soupeře popichovat přestřelí:
„Oliver šuká s Karolínou.“
Libor si nedovede představit, co se v té chvíli stalo. Oliver chytne jeho mistra republiky v judu za krk a drží ho až tak pevně, že ho začne škrábat nehtem pod krkem.
Den po tom:
„Poškrábal jsi Libora hřebíkem pod krkem?“
Sedíme u stolu. Oba kluci a já společně. Ale já mluvím na Olivera a judistu stěžovatele nechávám, jako svědka rozhovoru.
„ Ne, nepoškrábal, ale chytil jsem ho pod krkem?“ Říká Oliver a dívá se mi do očí.
„Proč prosím Tě?“
„Nadával mi.“ To už pohled z očí zabloudí jinam.
„Kvůli tomu se chytá pod krkem.“
„Sprostě mi nadával.“
„Jak ti nadával?“
Oliver zrudne a po chvíli se z něho vypadne:
„Že já a Karolína máme sex.“ Moje tělo napnuté se uvolní, nebyl to zase tak jednoduché.
……
„A ty jsi ho vzal pod krkem hřebíkem?“
To by nehet. Prostě jsem ho chtěl chytit a říct mu, ať už toho nechá a omylem jsem ho poškrábal, aby přestal.“
„Můžeš mi ten nehet ukázat“ ukazuje mi nehet.
Ukazuje mi normální a nevinný nehet.
„Byl to skutečně nehet?
Obracím se na Libora, kterého jsem si nevšímala.
„Byl?“
„A proč jsi to nehlásil, víš, že když se objeví úraz, že je to tvojí
Libor mlčí a tváří se tak odtažitě, až musím svojí větu zopakovat
„Vlastně nechápou, proč jsi to řekl rodičům, když jsi to nehlásil ani učitelce.“ Přitvrzuji
„Já jim to neřekl, oni si toho všimli, vyštěkne na mne., Ale už jsem zase kamarádi.“
„Je mi to líto hoši, hranice musí být, školní řád je jasný, víte, že to musíme probrat a rozhodnout o školní důtce.“
Kývají a vlastně se jim ulevilo.
„Ano.“
„Pro oba?“
Dopis do školy: Děkujeme za vyřešení, ale není to problém vidět stejně fyzické napadaní a psychické na stejné úrovni.
Další sen o přestávce
Oliver s míčem dribluje a hází: Libore, tady.
Libor míč chytil a míří s ním nad Olivera na střechu.
Míč na rovné školní střeše se zachytí a zůstane.
„Paní učitelko, máme míč na střeše. Co s tím?“
„Můžeme tam vlézt?“ Jsou plni nápadů a organizují záchranu míče.
VERZE 3
Do školy přichází dopis: „Máte ve škole pěkného grázla. Vzal nůž a nebo hřebík a poškrábal našeho Liborka pod krkem. Měli byste to vědět a řádně ho potrestat.“ Nesnáším tyhle dopisy a už vůbec nemám ráda, když se nám rodiče pletou do školy.
Každá školní přestávka probíhá venku na školním hřišti. Teda ta, která časově stojí za to. Na přestávce se soustředí čteči, povídalisti a míčaři a ty, co doufají, že se ztratí. Míčaři nejčastěji zaberou nejvíce místa a ohrožují ty ostatní svými sportovními výkony.
Libor čeká na všechny, ale zvláště na Martina a Olivera.
„A, Oliver.“
Oliver najde míč a dobře mířenou ranou, letí míč směrem k Liborovi.
„Chytej…..“
Oliver míč chytna a znovu vrací. Pecka.
„Tak můžu“ Znova rána.
„Nic, proč nechytáš dobře.“ Libor, který je zvyklý ze zápasů v judu své soupeře popichovat přestřelí a začne popichovat.
„Oliver šuká s Karolínou.“
Oliverovi se zatmí před očima. Bles a už drží Libora pod krkem. Přestane přemýšlet, jen si přeje, aby to nějak zastavit či smazal.
Libor si nedovede představit, co se v té chvíli stalo. Proč se tohle děje. Vůbec tomu nerozumí.
Stačí jen vztekle zařičet:“Pusť mne.“
Den po tom:
„Poškrábal jsi Libora hřebíkem pod krkem?“ sedíme u stolu.Oba kluci a já společně. Ale já mluvím na Olivera, podle citu se mi to nezdá, že by měl Oliver takové máslo na hlavě. Skoro si říkám, rodiče mají předsudky a judistu stěžovatele nechávám, jako svědka rozhovoru.
„ Ne, nepoškrábal, ale chytil jsem ho pod krkem?“ Říká Oliver a dívá se mi do očí. A myslí si. „Jak poznám, že jsi na mé straně, musím Tě prozkoumat.
„Proč prosím Tě?“ se znovu ptám s tonem, který je očivedně na jeho straně.
„Nadával mi.“ To už pohled z očí zabloudí jinam.
„Kvůli tomu se chytá pod krkem?“ myslím si, že to jde jako po másle.
„Sprostě mi nadával.“
„Jak ti nadával?“ je taková otázka do větru. Vlastně nečekám odpověď a tak mne to, co následume zaskočí, vážně zaskočí.
Oliver zrudne a po chvíli se z něho vypadne:
„Že já a Karolína máme sex.“ Moje tělo napnuté se uvolní, nebyl to zase tak jednoduché. První, co mne napadne je ta nejpitomější otázka na světě.
„A máte?“
„Ne. No tak vidíš.“
……
„A ty jsi ho vzal pod krkem hřebíkem?“ Už jen se ptám pro formu. Jsem vlastně mimo.
To by nehet. Prostě jsem ho chtěl chytit a říct mu, ať už toho nechá a omylem jsem ho poškrábal, aby přestal.“
„Můžeš mi ten nehet ukázat“ ukazuje mi nehet a ten je přiměřený, žádná zbraň.
„Byl to skutečně nehet?
Obracím se na Libora, kterého jsem si nevšímala. A trochu si to musím vyrovnat s rodiči a jejich stížností.
„Byl?“
„A proč jsi to nehlásil, víš, že když se objeví úraz, že je to tvojí
Libor mlčí a tváří se tak odtažitě, až musím svoji větu zopakovat
„Vlastně nechápou, proč jsi to řekl rodičům, když jsi to nehlásil ani učitelce.“ Přitvrzuji a jsem už trochu naštvaná.
„Já jim to neřekl, oni si toho všimli, vyštěkne na mě., Ale už jsem zase kamarádi.“
To mě trochu uklidnilo, ale i tak ještě pořád nejsem v profesionální rovině.
„Je mi to líto hoši, hranice musí být, školní řád je jasný, víte, že to musíme probrat a rozhodnout o školní důtce.“
Kývají a vlastně se jim ulevilo, ale mně ne. Není mi příjemné uplatňovat školní řád, který jsem si sama vymyslela a napsala, ale i přes můj nepříjemný pocit je to potřeba.
„Ano.“
„Pro oba?“ Jasně, za to rodičovské žalování pro oba.
Dopis do školy: Děkujeme za vyřešení, ale není to problém vidět stejně fyzické napadaní a psychické na stejné úrovni.
Dopis rodičům, který nikdy nemohu napsat: Někdy je to i horší psychické napadení než fyzické, co Vy víte o životě.
Další sen o přestávce
Oliver s míčem dribluje a hází: Libore, tady.
Libor míč chytil a míří s ním nad Olivera na střechu.
Míč na rovné školní střeše se zachytí a zůstane.
„Paní učitelko, máme míč na střeše. Co s tím?“
„Můžeme tam vlézt?“ Jsou plni nápadů a organizují záchranu míče.
„ Ne, nepoškrábal, ale chytil jsem ho pod krkem?“ Říká Oliver a dívá se mi do očí.
„Proč prosím Tě?“
„Nadával mi.“ To už pohled z očí zabloudí jinam.
„Kvůli tomu se chytá pod krkem.“
„Sprostě mi nadával.“
„Jak ti nadával?“
Oliver zrudne a po chvíli se z něho vypadne:
„Že já a Karolína máme sex.“ Moje tělo napnuté se uvolní, nebyl to zase tak jednoduché.
……
„A ty jsi ho vzal pod krkem hřebíkem?“
To by nehet. Prostě jsem ho chtěl chytit a říct mu, ať už toho nechá a omylem jsem ho poškrábal, aby přestal.“
„Můžeš mi ten nehet ukázat“ ukazuje mi nehet.
Ukazuje mi normální a nevinný nehet.
„Byl to skutečně nehet?
Obracím se na Libora, kterého jsem si nevšímala.
„Byl?“
„A proč jsi to nehlásil, víš, že když se objeví úraz, že je to tvojí
Libor mlčí a tváří se tak odtažitě, až musím svojí větu zopakovat
„Vlastně nechápou, proč jsi to řekl rodičům, když jsi to nehlásil ani učitelce.“ Přitvrzuji
„Já jim to neřekl, oni si toho všimli, vyštěkne na mne., Ale už jsem zase kamarádi.“
„Je mi to líto hoši, hranice musí být, školní řád je jasný, víte, že to musíme probrat a rozhodnout o školní důtce.“
Kývají a vlastně se jim ulevilo.
„Ano.“
„Pro oba?“
Dopis do školy: Děkujeme za vyřešení, ale není to problém vidět stejně fyzické napadaní a psychické na stejné úrovni.
Další sen o přestávce
Oliver s míčem dribluje a hází: Libore, tady.
Libor míč chytil a míří s ním nad Olivera na střechu.
Míč na rovné školní střeše se zachytí a zůstane.
„Paní učitelko, máme míč na střeše. Co s tím?“
„Můžeme tam vlézt?“ Jsou plni nápadů a organizují záchranu míče.
VERZE 3
Do školy přichází dopis: „Máte ve škole pěkného grázla. Vzal nůž a nebo hřebík a poškrábal našeho Liborka pod krkem. Měli byste to vědět a řádně ho potrestat.“ Nesnáším tyhle dopisy a už vůbec nemám ráda, když se nám rodiče pletou do školy.
Každá školní přestávka probíhá venku na školním hřišti. Teda ta, která časově stojí za to. Na přestávce se soustředí čteči, povídalisti a míčaři a ty, co doufají, že se ztratí. Míčaři nejčastěji zaberou nejvíce místa a ohrožují ty ostatní svými sportovními výkony.
Libor čeká na všechny, ale zvláště na Martina a Olivera.
„A, Oliver.“
Oliver najde míč a dobře mířenou ranou, letí míč směrem k Liborovi.
„Chytej…..“
Oliver míč chytna a znovu vrací. Pecka.
„Tak můžu“ Znova rána.
„Nic, proč nechytáš dobře.“ Libor, který je zvyklý ze zápasů v judu své soupeře popichovat přestřelí a začne popichovat.
„Oliver šuká s Karolínou.“
Oliverovi se zatmí před očima. Bles a už drží Libora pod krkem. Přestane přemýšlet, jen si přeje, aby to nějak zastavit či smazal.
Libor si nedovede představit, co se v té chvíli stalo. Proč se tohle děje. Vůbec tomu nerozumí.
Stačí jen vztekle zařičet:“Pusť mne.“
Den po tom:
„Poškrábal jsi Libora hřebíkem pod krkem?“ sedíme u stolu.Oba kluci a já společně. Ale já mluvím na Olivera, podle citu se mi to nezdá, že by měl Oliver takové máslo na hlavě. Skoro si říkám, rodiče mají předsudky a judistu stěžovatele nechávám, jako svědka rozhovoru.
„ Ne, nepoškrábal, ale chytil jsem ho pod krkem?“ Říká Oliver a dívá se mi do očí. A myslí si. „Jak poznám, že jsi na mé straně, musím Tě prozkoumat.
„Proč prosím Tě?“ se znovu ptám s tonem, který je očivedně na jeho straně.
„Nadával mi.“ To už pohled z očí zabloudí jinam.
„Kvůli tomu se chytá pod krkem?“ myslím si, že to jde jako po másle.
„Sprostě mi nadával.“
„Jak ti nadával?“ je taková otázka do větru. Vlastně nečekám odpověď a tak mne to, co následume zaskočí, vážně zaskočí.
Oliver zrudne a po chvíli se z něho vypadne:
„Že já a Karolína máme sex.“ Moje tělo napnuté se uvolní, nebyl to zase tak jednoduché. První, co mne napadne je ta nejpitomější otázka na světě.
„A máte?“
„Ne. No tak vidíš.“
……
„A ty jsi ho vzal pod krkem hřebíkem?“ Už jen se ptám pro formu. Jsem vlastně mimo.
To by nehet. Prostě jsem ho chtěl chytit a říct mu, ať už toho nechá a omylem jsem ho poškrábal, aby přestal.“
„Můžeš mi ten nehet ukázat“ ukazuje mi nehet a ten je přiměřený, žádná zbraň.
„Byl to skutečně nehet?
Obracím se na Libora, kterého jsem si nevšímala. A trochu si to musím vyrovnat s rodiči a jejich stížností.
„Byl?“
„A proč jsi to nehlásil, víš, že když se objeví úraz, že je to tvojí
Libor mlčí a tváří se tak odtažitě, až musím svoji větu zopakovat
„Vlastně nechápou, proč jsi to řekl rodičům, když jsi to nehlásil ani učitelce.“ Přitvrzuji a jsem už trochu naštvaná.
„Já jim to neřekl, oni si toho všimli, vyštěkne na mě., Ale už jsem zase kamarádi.“
To mě trochu uklidnilo, ale i tak ještě pořád nejsem v profesionální rovině.
„Je mi to líto hoši, hranice musí být, školní řád je jasný, víte, že to musíme probrat a rozhodnout o školní důtce.“
Kývají a vlastně se jim ulevilo, ale mně ne. Není mi příjemné uplatňovat školní řád, který jsem si sama vymyslela a napsala, ale i přes můj nepříjemný pocit je to potřeba.
„Ano.“
„Pro oba?“ Jasně, za to rodičovské žalování pro oba.
Dopis do školy: Děkujeme za vyřešení, ale není to problém vidět stejně fyzické napadaní a psychické na stejné úrovni.
Dopis rodičům, který nikdy nemohu napsat: Někdy je to i horší psychické napadení než fyzické, co Vy víte o životě.
Další sen o přestávce
Oliver s míčem dribluje a hází: Libore, tady.
Libor míč chytil a míří s ním nad Olivera na střechu.
Míč na rovné školní střeše se zachytí a zůstane.
„Paní učitelko, máme míč na střeše. Co s tím?“
„Můžeme tam vlézt?“ Jsou plni nápadů a organizují záchranu míče.
