6. června 2022

Kouř, který hřmí - napsala Bohuna Kopřivová

Už z dálky je vidět vodní tříšť. Vypadá jako kouř. 
"Bohouši, slyšíš ten rámus?" volám na manžela. To už nás zkrápějí první kapičky. Jako když mží. Masa vody padá z hrany skály, konec vodopádů ani nedohlédneme. A nad řekou Zambezi se klene duha. 

Viktoriiny vodopády v Zimbabwe jsou prý nejkrásnější na světě a dvakrát vyšší než Niagara. Padají z výšky 120 metrů a jsou 1 800 metrů široké. Nemůžeme se vynadívat. Jsou mohutnější než Iguacu na hranicích Brazílie a Argentiny a než systém vodopádů Salto Angel ve Venezuele. 

Řeka Zambezi tvoří hranici mezi Zambií a Zimbabwe. Na cestě, která se vine kolem vodopádů za Zimbabwské straně, je příjemné vlhko. A místy to není jen silné mlžení, ale přímo déšť, kdy na nás nezůstává nit suchá. 
Pohled z každé vyhlídky je naprosto jiný. I mohutnost vodopádů se mění. 
Na konci vodopádů je již Zambie a tam je momentálně vody podstatně méně. I duha, která je nad vodopádem stále, je rozdílná. Ale odevšad vypadají vodopády jako neskutečný obraz. 
Vodní tříšť je pro nás v tom vedru velice osvěžující, rozhodně se nemusíme bát, že naše pokožka bude dehydratovaná. 
Množství vody padá s hlukem do propasti. Při pohledu na tento div světa se mi zatočí hlava a mám pocit, že chci do ní skočit. Úplně mě to přitahuje a osvěžující čerstvá vůně rozptýlené vody to ještě umocňuje. 
Kdybych tomu podlehla, dostala bych se až do Indického oceánu.

Kolem vodopádů poletuje mnoho druhů ptactva, ale jejich štěbetání zaniká v hřmění vody. 
Docházíme až na vyhlídku na věhlasný hraniční most. Skáče se z něj bungee jumping. Manžel se nezapomíná zeptat: "Tak co, jdeš na to?" Připomíná mi tak můj skok na Novém Zélandu. 43 m to šlo, ale těch 100 m tedy, to bych se mohla rodině rozlomit...
 
Okouzlen tu musel být i náš cestovatel Emil Holub, který jako první v roce 1875 Viktoriiny vodopády zmapoval a vydal o nich i první publikaci.
Ještě monumentálnější pohled na tuto přírodní krásu, je při pohledu shora z vrtulníku. Před vodopády se rozlévá obrovské jezero, které má asi v polovině klidnou zátoku, ve které se na hraně koupou lidé. Já nemohla pochopit, že je ten obrovský proud nestáhne dolů. Ze strany Zimbabwe to vypadalo velmi riskantně, až jsem se bála, ale jak jsem se přesvědčila, zcela zbytečně.
Nakonec jedna informace, vodopády dostaly pojmenování od Skota dr. Davida Livingstona, který je jako první cizinec v roce 1855 objevil a po anglické královně pojmenoval.


































Původní verze:

"Bohouši, slyšíš ten rámus?" ptám se cestou k dalšímu cíli naší cesty. 
A to už na nás začínají dopadat první kapičky, jako když mží. Hluk je to veliký a již z dálky je vidět vodní tříšť, která opravdu vypadá jako kouř. 
Tyto vodopády jsou 2 x vyšší než Niagara a prý nejkrásnější na světě. Ano, jsme v Zimbabwe a jsou to Viktoriiny vodopády 1 800 m široké a s vodou padající z výšky 120 m. 
Přibližujeme se blíž a já začínám lapat po dechu. Výhled, který se nám naskytl předčil naše očekávání. Masa vody padá z hrany skály a konec vodopádů ani nedohlédneme. A nad tím vším se klene duha. Po letu trvajícím 24 hodin, jsme si tento pohled zasloužili. Viděli jste někdy tolik vody? Ptám se užasle. Je to opravdu mohutnější než Iguacu na hranicích Brazílie a Argentiny a než systém vodopádů Salto Angel ve Venezuele, říká uznale můj zcestovalý manžel. Nemůžeme se vynadívat. Řeka Zambezi tvoří hranici mezi Zambií a Zimbabwe a při cestě, která se vine kolem vodopádů za Zimbabwské straně je příjemné vlhko, a jsou i místa, kdy to není jen silné mlžení, ale přímo déšť a na nás nezůstává nit suchá. Pohled z každého místa je naprosto jiný i mohutnost vodopádů se výrazně mění. Na konci vodopádů je již Zambie a tam je momentálně vody podstatně méně. I duha, která je nad vodopádem stále, je rozdílná. Ale odevšad vypadají vodopády jako neskutečný obraz. Vodní tříšť je pro nás v tom vedru velice osvěžující, rozhodně se nemusíme bát, že naše pokožka bude dehydratovaná. Jen musíme hlídat fotoaparáty, těm to tak dobře jako nám, určitě nedělá. Množství vody padá s ohlušujícím hlukem do propasti a člověk žasne, kde se tolik vody bere. Při pohledu na tento div světa se mi zatočí hlava a mám pocit, že chci do ní skočit. Úplně mě to přitahuje a osvěžující čerstvá vůně rozptýlené vody to ještě umocňuje. Kdybych tomu podlehla, dostala bych se až do Indického oceánu. Ale jak zpět?
Kolem vodopádů poletuje mnoho druhů ptactva, ale jejich štěbetání zaniká v hřmění vody. Docházíme až na vyhlídku na věhlasný hraniční most. Skáče se z něj bungee jumping. Manžel se nezapomíná zeptat: tak co, jdeš na to? Ne opravdu ne, můj skok na Novém Zélandu mi musí stačit. 43 m to šlo, ale těch 100 zde, to bych se jim mohla rozlomit. I z mostu jsou krásné výhledy, ale přímo na vodopády je pohled nejkrásnější.
Okouzlen tímto musel být i náš cestovatel Emil Holub, který jako první v roce 1875 Viktoriiny vodopády zmapoval a vydal i první publikaci o nich.
Ještě monumentálnější pohled na tuto přírodní krásu, je při pohledu shora z vrtulníku. Před vodopády se rozlévá obrovské jezero, které má asi v polovině klidnou zátoku, ve které se na hraně koupou lidé. Já nemohla pochopit, že je ten obrovský proud nestáhne dolů. Ze strany Zimbabwe to vypadalo velmi riskantně, až jsem se bála, ale jak jsem se přesvědčila, zcela zbytečně.
Nakonec jedna informace, vodopády dostaly pojmenování od Skota dr. Davida Livingstona, který je jako první cizinec v roce 1855 objevil a po anglické královně pojmenoval.