Eva byla tmavovláska a sedával s ní tři roky v jedné lavici. Nikdy jej tehdy nenapadlo, že by s ní mohl i ležet. Přišly závěrečné zkoušky, třída se rozprchla do světa, ale oni dva zůstali ve fabrice, pro kterou se učili. Vraceli se tenkrát z odpolední na podnikovou ubytovnu.
„Máš čas?“ zeptala se mezi řečí.
„Já mám vždycky čas,“ řekl Adam.
„A nechceš zajít ke mně na dvě deci?“
„Co to? Něco slavíš?“
„A víš, že ses trefil? Včera jsem měla devatenáct.“
„Tak to gratuluju, to sem nevěděl. Bych ti koupil alespoň pugét.“
„To neřeš. Tak jdeš?“
„Jasně, rád.“
Eva bydlela na pokoji pro tři a teď zrovna byla sama. Sedli ke stolu, Eva zapálila svíčku, Adam odšpuntoval ryzlink.
„Tak vše nejlepší, Evo.“
„Dík.“
Provzpomínali se na dno a k půlnoci a Adam se pomalu zvedal k odchodu.
„A hele, co jsem dostala k narozkám,“ pochlubila se Eva nečekaně a ze skříňky vyndala něco, co vypadalo jako kombiné nebo noční košilka. „Hezká, že?“
„Když ji nemáš na sobě, nemůžu posoudit.“
„Tak se otoč,“ poručila.
Eva se zbavila letních šatů a za okamžik již vězela v lehounké novince. „Už můžeš.“
Adam překvapeně vstal. Lososová barva, kraječky, délka mini. Nečekal, že Eva bude v tomhle prádélku tak moc sexy. Prošla se laškovně, pak se tanečně zatočila, zapackla o nohu stolu a než stihla upadnout, Adam ji chytil do náruče. Snaha vyprostit se trvala Evě chviličku, než si uvědomila, že se jí situace líbí. Adamovi se líbila hned. Několikrát se políbili a v sevření se nemotornými krůčky dostali až nad Evinu postel. Seběhlo se to rychle. Eva si svlékla novou košilku a v kalhotkách a podprsence se schovala pod přikrývku.
„Zhasni,“ řekla. Sfoukl svíčku a uvědomil si, že je v pokoji absolutní tma. Odložil kalhoty i košili a vklouzl k Evě. Lačně se líbali, tiskli k sobě jako ptáčata, Adamovi se chvěly ruce. Dlouho bezvýsledně bojoval s háčky Eviny podprsenky. Nic takového ještě nikdy nedělal. „Počkej, já sama,“ zašeptala.
„Rozsvítím lampičku,“ navrhl Adam. Chtěl Evu vidět, jak ji pánbůh stvořil.
„Ne!“
„Ale já…“
„Prosím, ne!“ byla rezolutní.
Bloudil rukama po neznámem těle, podařilo se mu sundat svůj i její poslední díl oblečení a tušil, že než se stane něco zásadního, tak ... A tak se také stalo. Eva se ukázala být v těchto věcech mnohem dál. Přešla nechtěné chápajícím mlčením a pár zkušenými pohyby vrátila Adamovi očekávanou schopnost.
Nikdy Evě nepřiznal, že právě s ní přicházel v tu chvíli o panictví. V naprosté tmě.
„Já mám vždycky čas,“ řekl Adam.
„A nechceš zajít ke mně na dvě deci?“
„Co to? Něco slavíš?“
„A víš, že ses trefil? Včera jsem měla devatenáct.“
„Tak to gratuluju, to sem nevěděl. Bych ti koupil alespoň pugét.“
„To neřeš. Tak jdeš?“
„Jasně, rád.“
Eva bydlela na pokoji pro tři a teď zrovna byla sama. Sedli ke stolu, Eva zapálila svíčku, Adam odšpuntoval ryzlink.
„Tak vše nejlepší, Evo.“
„Dík.“
Provzpomínali se na dno a k půlnoci a Adam se pomalu zvedal k odchodu.
„A hele, co jsem dostala k narozkám,“ pochlubila se Eva nečekaně a ze skříňky vyndala něco, co vypadalo jako kombiné nebo noční košilka. „Hezká, že?“
„Když ji nemáš na sobě, nemůžu posoudit.“
„Tak se otoč,“ poručila.
Eva se zbavila letních šatů a za okamžik již vězela v lehounké novince. „Už můžeš.“
Adam překvapeně vstal. Lososová barva, kraječky, délka mini. Nečekal, že Eva bude v tomhle prádélku tak moc sexy. Prošla se laškovně, pak se tanečně zatočila, zapackla o nohu stolu a než stihla upadnout, Adam ji chytil do náruče. Snaha vyprostit se trvala Evě chviličku, než si uvědomila, že se jí situace líbí. Adamovi se líbila hned. Několikrát se políbili a v sevření se nemotornými krůčky dostali až nad Evinu postel. Seběhlo se to rychle. Eva si svlékla novou košilku a v kalhotkách a podprsence se schovala pod přikrývku.
„Zhasni,“ řekla. Sfoukl svíčku a uvědomil si, že je v pokoji absolutní tma. Odložil kalhoty i košili a vklouzl k Evě. Lačně se líbali, tiskli k sobě jako ptáčata, Adamovi se chvěly ruce. Dlouho bezvýsledně bojoval s háčky Eviny podprsenky. Nic takového ještě nikdy nedělal. „Počkej, já sama,“ zašeptala.
„Rozsvítím lampičku,“ navrhl Adam. Chtěl Evu vidět, jak ji pánbůh stvořil.
„Ne!“
„Ale já…“
„Prosím, ne!“ byla rezolutní.
Bloudil rukama po neznámem těle, podařilo se mu sundat svůj i její poslední díl oblečení a tušil, že než se stane něco zásadního, tak ... A tak se také stalo. Eva se ukázala být v těchto věcech mnohem dál. Přešla nechtěné chápajícím mlčením a pár zkušenými pohyby vrátila Adamovi očekávanou schopnost.
Nikdy Evě nepřiznal, že právě s ní přicházel v tu chvíli o panictví. V naprosté tmě.
Slunce skrz listí vrbového hájku kouzlí na Moničině těle mihotavé obrázky. Otevřela oči.
„Na co myslíš?“ zeptala se náhle.
„Na tebe. Jak jsi krásná a jak moc tě miluju,“ řekl Adam a nad prosluněný klín Moniky připlul invazní stín, předvoj Adamovy dlaně.
