7. června 2022

AŽ MAMINKA BUDE HVĚZDIČKA - napsala Anna Vocelová

„Neboj, Anetko, tahle hvězdička na tebe bude dávat pozor,“ utěšovala jsem dceru své bývalé kamarádky a svého současného muže. Rvalo mi to srdce. Ta malá přece nemohla za to, že se její maminka jednou na firemním večírku tak opila, že skončila s mým manželem v kabince dámských záchodků. Prý o nic ani nešlo. Šlo - nešlo, z té noci se narodil malý blonďatý andílek, o jehož existenci jsem čtyři roky neměla ani tušení. 
Od doby, co to všechno prasklo, jsem s Přemkem nedokázala sdílet společnou ložnici a zorničky se mi zužovaly pokaždé, kdy začal s jakýmkoli vysvětlováním. Podrazák jeden.

„Musím Ti něco říct, Zuzko,“ začal před půl rokem vážně Přemek a vzal mě za ruku. „Potřeboval bych ti někoho představit.“
Nechápala jsem.
„Neboj, není to žádná milenka. Jsou jí teprve čtyři a jmenuje se Anetka,“ vyklopil na mě a já na něj zírala s otevřenou pusou.
„Cože?“
Těžko hledal slova, krůpěje potu mu tekly po skráních. „No, víš, prostě mám dítě.“
Ucukla jsem. „Chceš mi snad říct, že my se o dítě snažíme pět let, pořád mě uklidňuješ, že všechno bude v pořádku a nakonec se spustíš s nějakou courou?“
„No, tak to právě úplně není.“
„A jak to teda je? Hlavně ze mě nedělej krávu!“
„Byl to jeden velký omyl tenkrát na firemním večírku...“
„Takže je to někdo z práce?“
„Hm.“
„A znám ji?“
Mlčel.
„No tak, znám ji?“
„Jo,“ klopil oči.
Nebylo těžké hádat. Z jeho malé firmy jsem znala téměř všechny. „Nechceš mi snad říct, že je to Karolína?“
Pořád klopil zrak a zarytě mlčel.
„Já blbá jí tu práci ještě dohazovala!“ křičela jsem. „A ona mi za odměnu odloudila manžela.“
„Ona ti nikoho neodloudila,“ bránil se Přemek. „Říkám, že to byl jeden velký omyl. Nechali jsme se oba unést na večírku, protože nás ani jednoho nenapadlo, že to takhle skončí. Vlastně by ses to nikdy nedozvěděla, kdyby…“ nenechala ho domluvit.
„Kdyby co? Nechceš mi tvrdit, že mi to celou dobu tajíš?“
„Vůbec ne, já to vím asi měsíc.“
„Tak tomu už vůbec nerozumím.“

Byla to moje letitá kamarádka. O to víc mě překvapilo, když najednou přišla s tím, že ta práce, kterou jsem jí dohodila u Přemka ve firmě, není pro ni a že se vrací zpět do Brna do domu po rodičích. Prý se v Praze necítí dobře.Ze dne na den odjela a úplně se odmlčela. Snažila jsem se s ní několikrát spojit, ale telefon hlásil nedostupné číslo.
Vzdala jsem to. O tom, že měla malou holčičku, jsem se dozvěděla z Facebooku, jak jinak. Nevěděla jsem, že by si pořídila nějakého partnera, ale nepřikládala jsem tomu zásadní význam.

Přemek se mi to snažil vysvětlit: „Stěhovala se právě proto, že zjistila, že je těhotná, což tady nechtěla nikomu říkat, ani mně. Věděla, že mám tebe, že chceme miminko. Prostě se s tím rozhodla popasovat sama.“
„To od ní bylo hezký. A proč se s tím nechce pasovat sama dál? Chce po tobě najednou prachy?“
„No, víš, ona se s tím už moc pasovat nemůže. Má rakovinu kostí v posledním stádiu.“
Krve by se ve mně nedořezal.
„Nemysli si, taky to pro mě není lehký, ale ta malá za nic nemůže,“ pokračoval nalomený Přemek.
Snažila jsem se věřit všemu, co říkal, přesto se to ve mně mlelo. Cítila jsem se zrazená, ale zároveň jsem věděla, že mi nikdy předtím nelhal. Nikdy mi nedával důvod, abych byla nešťastná, že semi málo věnuje.
Vždycky jsme všechno řešili spolu, tak jsem ho v tom přeci nemohla nechat. Navíc to přeci jen bylo dítě, o kterém neměl tušení.
„Karolína nikoho nemá a bojí se, aby jí malou neodebrala sociálka, protože jiné příbuzné nemá.“
„A co tedy navrhuješ?“
„Karolína by mě chtěla nechat zapsat do rodného listu jako otce dítěte.“
Představa, že Anetka co nevidět přijde o mámu, mi naháněla hrůzu. Celý život jsem vyrůstala s oběma rodiči, kteří mně i bráchovi dali, co nám na očích viděli, a my jim to teď vracíme. Ten malý sirotek by neměl nikoho. Vůbec nikoho.



Testy otcovství potvrdily Karolínino tvrzení. Brzy po tom už jsme začali jezdit do Brna. Anetka se nás nejprve bála, ale při odchodu už nás nechtěla pustit domů.
„A teto, až bude maminka hvězdička, budu bydlet s vámi v Praze?“ vyhrkla na mě jako by nic, zatímco si hrála s kouzelnou hůlkou.
Objala jsem ji a cítila její dětskou bezelstnost, se kterou se ke mně tiskla.
„Tobě to nevadí?“ zeptala se mě najednou.
„Co by mi mělo vadit?“
„Že tě tolik mačkám. Maminku to totiž bolí, jak má porouchaný ty kosti.“
Raději jsem odvrátila zrak, aby neviděla, že brečím.

Anetku jsme si čím dál častěji brali do Prahy, aby neviděla, jak moc bylo mamince špatně. Když jsem ji poprvé u nás ukládala do postýlky, brečela jsem do polštáře. Brečela jsem nad nespravedlností světa – nejen nad tím, jak tak malé dítě mohlo přijít o matku, ale také nad tím, že jsem byla pro Anetku jenom teta.
„A víš, kde mám tatínka?“ zeptala se mě jednou u snídaně, když s chutí baštila krupicovou kaši.
Hrklo ve mně. „No, to nevím.“
„Já taky ne, ale prej si pro mě přijede, až to budu nejvíc potřebovat. Říkala to maminka.“



Intervaly, kdy Anetka byla s námi v Praze, se prodlužovaly.
„Maminka musí už jenom hajat u pana doktora,“ vysvětlovala nám Anetka. 
Byli jsme zrovna všichni společně v ZOO, když Přemkovi zazvonil telefon. Zastavil se u žiraf a jen poslouchal a mlčel.
„Tak my hned přijedeme,“ zakončil nakonec hovor.
„Strejdo, to volal pan doktor?“ ptala se Anetka.
„Jo, to volal pan doktor.“
„A co říkal? Ještě je maminka u něj?“
„Ano, je, ale…“ hledal slova, jak říct malý holce, že se má s mámou přijít rozloučit, že morfium už nestačí, že upadá do bezvědomí, ze kterého se už pravděpodobně neprobudí.
„Chtěla by tě vidět. Moc jí chybíš,“ pokračoval Přemek.
„Tak za ní pojedeme hned, na slony se sem někdy vrátíme, jo, teto?“ chytla mě za ruku a vláčela k autu.

V nemocničním pokoji stín Karolíny jen ztěžka otevřel oči. Byla napojena na přístroje, mluvit už nemohla, ale Anetce to nevadilo. Modrooký andílek k mamince běžel, jako by nic jí stiskl ruku a pusinkoval ji. My jsme zpovzdálí sledovali bezprostřednost toho malého tvorečka, který právě vyprovázel svou matku na druhý břeh, aniž by to sám tušil. Mazlila se s jejími prsty, nasávala naposledy její vůni.
„Maminko, neboj, to bude dobrý,“ opakovala holčička stále dokola. 
Karolína se nebála. Odešla smířená v půl páté.
Sestra otevřela okno a Anetka se rozběhla k nám. Zatím netušila, že ji právě objal ten tatínek, který si pro ni měl přijít, až to bude nejvíc potřebovat.




















Původní verze:

„Neboj, Anetko, tahle hvězdička na tebe bude dávat pozor,“ utěšuji dceru své bývalé kamarádky a svého současného muže. 
Rve mi to srdce. Ta malá přece nemůže za to, že se její maminka jednou na firemním večírku tak opila, že skončila s mým manželem v kabince dámských záchodků. Prý o nic ani nešlo. Šlo - nešlo, z té noci se narodil malý blonďatý andílek, o jehož existenci jsem čtyři roky neměla ani tušení.
„Musím ti něco říct, Zuzko,“ začal před půl rokem vážně Přemek a vzal mě za ruku. „Potřeboval bych ti někoho představit.“
Nechápala jsem.
„Neboj, není to žádná milenka. Jsou jí teprve čtyři a jmenuje se Anetka,“ vyklopil na mě a já na něj zírala s otevřenou pusou.
„Cože?“
Těžko hledal slova, krůpěje potu mu tekly po skráních. „No, víš, prostě mám dítě.“
Ucukla jsem. „Chceš mi snad říct, že my se o dítě snažíme pět let, pořád mě uklidňuješ, že všechno bude v pořádku a nakonec se spustíš s nějakou courou?“
„No, tak to právě úplně není.“
„A jak to teda je? Hlavně ze mě nedělej krávu!“
„Byl to jeden velký omyl tenkrát na firemním večírku...“
„Takže je to někdo z práce?“
„Hm.“
„A znám ji?“
Mlčí.
„No tak, znám ji?“
„Jo,“ klopí oči.
Není těžké hádat. Z jeho malé firmy znám téměř všechny. „Nechceš mi snad říct, že je to Karolína?“
Pořád klopí zrak a mlčí.
„Já blbá jí tu práci ještě dohazovala!“ křičím. „A ona mi za odměnu odloudila manžela.“
„Ona ti nikoho neodloudila,“ brání se Přemek. „Říkám, že to byl jeden velký omyl. Nechali jsme se oba unést na večírku, protože nás ani jednoho nenapadlo, že to takhle skončí. Vlastně by ses to nikdy nedozvěděla, kdyby…“ nenechám ho domluvit.
„Kdyby co? Nechceš mi tvrdit, že mi to celou dobu tajíš?“
„Vůbec ne, já to vím asi měsíc.“
„Tak tomu už vůbec nerozumím.“
„Pár dní po té inkriminované noci Karolína dala výpověď, že se stěhuje zpátky do Brna. To si snad pamatuješ, ne?“
Přikývnu. Byla to moje letitá kamarádka. O to víc mě překvapilo, když najednou přišla s tím, že ta práce, kterou jsem jí dohodila u Přemka ve firmě, není pro ni a že se vrací zpět do domu po rodičích. Prý se v Praze necítí dobře. Najednou odjela a úplně se odmlčela. Snažila jsem se s ní několikrát spojit, ale telefon hlásil nedostupné číslo. 
Vzdala jsem to. O tom, že má malou holčičku, jsem se dozvěděla z Facebooku, jak jinak. Nevěděla jsem, že by si pořídila nějakého partnera, ale nepřikládala jsem tomu zásadní význam, přeci jen jsem měla svých starostí dost.
„A stěhovala se právě proto, že zjistila, že je těhotná, což tady nechtěla nikomu říkat, ani mně. Věděla, že mám tebe, že chceme miminko a že by nás to rozklížilo. Prostě se s tím rozhodla popasovat sama.“
„To je od ní hezký. A proč se s tím nechce pasovat sama dál? Chce po tobě najednou prachy?“
„No, víš, ona se s tím už moc pasovat nemůže...“
„Jako proč?“
„Má rakovinu kostí v posledním stádiu.“

Krve by se ve mně nedořezal. 
Karolína nemá rodiče ani sourozence, proto se ozvala Přemkovi. A vše mu řekla. Ukázala mu lékařské zprávy a požádala o test otcovství, aby měl jistotu. 
Vzhledem k terminálnímu stádiu nemoci musela Karolína s pravdou ven. Nechtěla, aby její modrooký andílek skončil v dětském domově, a tak sebrala všechnu odvahu a zavolala Přemkovi, kterému tím převrátila život naruby. Nic k němu necítila, nechtěla s ním žít. Anetka byla náhodným výsledkem velkého množství alkoholu a malého množství sebekontroly na jedné oslavě.
„Nemysli si, taky to pro mě není lehký, ale ta malá za nic nemůže,“ pokračuje nalomený Přemek.
„Tak co s tím budeme dělat?“ ptám se už celkem v klidu. Vždycky jsme všechno řešili spolu, tak ho v tom přeci nemůžu nechat. Chápu, že je z toho sám rozhozenej, přeci jen je to jeho dítě, o kterém neměl tušení. Nikdy mi přece nelhal, nedával mi důvod si myslet, že by se mi málo věnoval. Snažím se věřit všemu, co říká, přesto se to ve mně mele.
„Karolína už se o malou stará jen s obtížemi, každý pohyb ji bolí. Nikoho nemá a bojí se, aby jí malou neodebrala sociálka, protože nemá otce uvedeného v rodném listě a jiné příbuzné nemá.“
„A co tedy navrhuješ?“
„Karolína by mě chtěla nechat zapsat do rodného listu jako otce dítěte, aby ta malá nezůstala jako sirotek.“
Představa, že co nevidět přijde o mámu, mi nahání hrůzu. Celý život jsem vyrůstala s oběma rodiči, kteří mně i bráchovi dali, co nám na očích viděli a my jim to teď vracíme. Ta malá by neměla nikoho. Vůbec nikoho.


Šlo to ráz naráz. Testy otcovství potvrdily Karolínino tvrzení, takže jsme začali jezdit do Brna, aby si na nás pomalu Anetka mohla zvykat jako na nové kamarády. Nejprve se nás bála, ale po chvíli nás zapojila do svého fantazijního světa a nechtěla nás pustit domů. 
„A teto, až bude maminka hvězdička, budu bydlet s vámi v Praze?“ vyhrkla na mě jako by nic, zatímco si hrála s kouzelnou hůlkou. Měla ke mně důvěru od první chvíle. 
Nevěděla jsem, co jí na to odpovědět. Objala jsem ji a cítila její dětskou bezelstnost, se kterou se ke mně tiskla. 
„Tobě to nevadí?“ zeptala se mě najednou.
„Co by mi mělo vadit?“
„Že tě tolik mačkám. Maminku to totiž bolí, jak má porouchaný ty kosti,“ raději jsem odvrátila zrak, aby neviděla, že brečím, zatímco ona se v mžiku změnila ve vílu, která poskakovala po pokoji a tu vykouzlila míček a tu zase lízátko.
 
Přemek s Karolínou mezitím řešili formální věci – jak zapsat otce do rodného listu, jak naložit s domem, jak přehlásit školku, co vlastně takové dítě potřebuje, co má rádo, co umí. Začínala jsem vnímat zodpovědnost, která se na nás postupně přesunuje. Přestavět v Praze pracovnu na dětský pokoj je to nejmenší – stejně jsme to chtěli dělat, až se nám jednou narodí dítě. O tom, že nám do života vpluje už skoro pětileté, jsme sice neměli ani potuchy. Ale co, aspoň jsem se vyhnula ranním nevolnostem.
Anetku si čím dál častěji bereme také do Prahy, aby neviděla, jak moc bylo mamince špatně, aby nevnímala, že do nemocnice jezdila čím dál častěji. Zvykala si na novou situaci rozhodně lépe než my dospělí.
Když jsem ji uložila, brečela jsem do polštáře nad nespravedlností světa – nejen nad tím, jak tak malé dítě může přijít o matku, ale také nad tím, že jsem pro Anetku jenom teta.
„A víš, kde mám tatínka?“ zeptala se mě jednou u snídaňové krupicové kaše.
Hrklo ve mně. „No, to nevím.“
„Já taky ne, ale prej si pro mě přijede, až to budu nejvíc potřebovat. Říkala to maminka.“
Karolína svou dceru na všechno připravovala v mezích, které je schopna vstřebat. Až se jednou dozví, jak to celé bylo, nebude to moci mít nikomu z nás za zlé. Milující matka jí zajistila pokračování láskyplné péče ve chvíli, kdy byla sama nejvíc na dně. Tohle všechno přebilo mé naštvání na Přemka, jak mi to před těmi lety mohl udělat.



Intervaly, kdy Anetka byla s námi v Praze, se prodlužovaly, protože stav její maminky se prudce zhoršoval a jak sama říkala: „Maminka musí už jenom hajat u pana doktora.“
Zrovna jsme byly s Anetkou v ZOO, když Přemkovi zvonil telefon. Zastavil se u žiraf a mlčel. Věděla jsem, že je zle. 
„Tak my hned přijedeme,“ zakončil hovor s lesknoucíma se očima.
„Strejdo, to volal pan doktor?“ ptala se Any jako by nic.
„Jo, to volal pan doktor.“
„A co říkal? Ještě je maminka u něj?“
„Ano, je, ale…“ hledal slova, jak říct malý holce, že se má s mámou přijít rozloučit, že morfium už nestačí, že upadá do bezvědomí, ze kterého se už pravděpodobně neprobudí.
„Chtěla by tě vidět. Moc jí chybíš,“ pokračuje Přemek.
„Taky mi chybí, tak za ní pojedeme hned, na slony se sem někdy vrátíme, jo, teto?“ Chytne mě za ruku a vláčí k autu.

Když jsme vešli do nemocničního pokoje, stín Karolíny jen ztěžka otevřel oči. Modrooký andílek k ní běžel, jako by nic jí stiskl ruku a pusinkoval. My jsme zpovzdálí žasli nad bezprostředností toho malého tvorečka, který právě vyprovází svou matku na druhý břeh, aniž by to sám tušil. 
Karolína se snažila o úsměv, který se jí nedařil. Byla napojena na přístroje, mluvit už nemohla, ale Anetce to nevadilo. Mazlila se s jejími prsty, nasávala naposledy její vůni. 
„Maminko, neboj, to bude dobrý,“ opakovala stále dokola. 
Karolína se nebála. Odešla smířená v půl páté.

Sestra otevřela okno a Anetka se rozběhla k nám. Zatím netušila, že ji právě objal ten tatínek, který si pro ni měl přijít, až to bude nejvíc potřebovat.