„Tančím. Vlastně se vznáším. Tancem- a- asi láskou. Chvíli jsem na obláčku, potom chci plakat. Když ho vidím, utekla bych. Jenže ještě víc chci zůstat. Ale k tanci mě nevyzval princ Jiří, který měl být mým ženichem- to jeho bratr- Jaroslav. Když jsem s ním, cítím štěstí. Nutí mi však Jiřího. Ano. Den mých osmnáctých narozenin. Den, kdy se mám zasnoubit. Prý mám být zodpovědná. Já chtěla být jen veselá. Šťastná. Ale prý nesmím!“
„Od rána vyhrává zámecká kapela. Hlasitě, halasně. Je slyšet v každém koutě. Zámkem se linou vůně vybraných pokrmů. Je cítit dobré uzené štiky z našich rybníků. Pečená drůbež různých druhů i stáří a její slanost a kmín. V nose trošku štípne vůně nejlepšího malínského křenu s panenskými jablíčky a stranou nezůstává ani omamný obláček divokého koření, jalovce a pepře. To vše s divočinou, černou i vysokou zvěří, připravenou nejlepšími kuchaři království. A nad to vyčnívá sváteční aroma vanilky, mandlí, skořice a medu- na mých narozeninách nemůže chybět dort!“
Pachy dráždí i lovecké psy v psinci. Všude tedy panuje shon, zmatek. Od stolu se se začínající hostinou ozývá tu zamlasknutí, tam cinknutí korbele. Někdo odhodí kost. Výjimečně šplouchne voda na opláchnutí rukou. Zdánlivá spokojenost. Nad vším ale visí příkrov nervozity.
„Princezno!“ Zahlaholil na mě sloužící a přitočil se blíže. I přes panující hluk jsem jasně slyšela jeho podivně znějící hlas: „Na věži vás čeká určitá osoba, ráda by vám také chtěla přát všeho dobrého. Je to vaše tetička Melánie. Je však příliš skromná na to, aby sešla a veselila se tu s námi. Žádá, zda by se Vaše milost mohla dostaviti za ní.“
„Je to má tetička?! Pak jí ráda uvidím. Mrzí mě, že se ostýchá přijít mezi nás, spěchám za ní na věž.!“ Vystupovala jsem tedy na věž po příkrých kluzkých schodech z kamene. V přítmí schodiště jsem se přidržovala jen rezavého řetězu, který byl napjatý místo zábradlí. Bylo cítit vlhko, plíseň, zbytky střelného prachu a odněkud zespod táhl mrazivý chlad. Hlahol veselí se již ztrácel v dáli a já vystoupala do komůrky na vrchol věže. Tam čekala tajemná paní.
„Pojď ke mně, neboj se Růženko. Víš podle čeho máš jméno?“
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Někdo je Karel, někdo Marie- já jsem Růženka…“
„Růženka jsi podle této květiny- růže. Přivoň si.“
Vzala jsem květinu do ruky, ale... „AU! Ta květina má hroty!“ Na mém prstu se objevila kapička krve.
Poté už vidím vše v mlze a spánku. Ve vzduchu převažovala vůně listí, květin a bylo slyšet šramot rychle rostoucích keřů planých šípkových růží. Hradba zeleně postupně tlumila zvuky z okolí a bylo slyšet jen vítr proplétající se větvičkami, či déšť prokapávající skrze listí. To se střídalo s neslyšným mrazem, který jen tu a tam zapraskal a zase sluncem roznášejícím horkou vůni šípků. Ani nevím, kolikrát se to vystřídalo, jednoho dne však přišla změna! Šípkové houští se začlo otřásat a na kůži jsem vnímala postupující teplo světla a zároveň odněkud plynoucí čerstvý závan vzduchu. Ten byl cítit sečenou trávou, štípaným dřívím a životem. Stále však vše bylo velmi vzdálené a mlhavé, když v tom se to stalo. Ucítila jsem pevnou ruku kolem svého pasu a vášnivý polibek! Otevřela jsem oči.
„Děkuji ti za vysvobození Jaroslave!!“ Uzarděla jsem se cudně! Ale co ten jazyk?!“
„Teď už můžeme, budeme se brát, kletba je zrušena!“
