„It is a serious thing
just to be alive
on this fresh morning
in the broken world.“
Mary Oliver: Invitation
Probudí se těsně předtím, než zazvoní budík. Má to tak vždycky, když cestuje. Zatímco doma se drží maximy svého otce, že slušný člověk nevstává před devátou, na cestách se mění v ranní ptáče. Ranní ptáče dál doskáče, víc toho sežere a dřív chcípne, ušklíbne se. Je zpocená, snaží se vzpomenout, co se jí v noci zdálo. Vybavuje se jí hádka s kuchařkou ve školní jídelně, je jí skoro padesát, ale pořád má noční můry s příchutí tlustého masa. Všechno se muselo dojídat a Eleonora si vždycky nacpala rosolovité maso do pusy a čekala, až bude v bezpečné vzdálenosti od jídelny a z dohledu družinářek, aby mohla tu nechutnou hroudu vyplivnout do křoví. Obouvání a oblékání se v šatně bylo nekonečné, hlavně v zimě. Každé polknutí chutnalo jako žílami prorostlá tučná flaksa.
Ve snu se s kuchařkou pohádala a pak jí dala pěstí, ale ne obličeje, ale do tlustého laloku pod bradou. Ještě si vybavuje ten vztek. Ale možná, Gerasimová, že se v noci potíš proto, že seš prostě stará, pomyslí si. Menopauza, takové klinicky hnusné slovo. Přesto, že se na ní noční košile lepí, rozhodne se, že se nebude sprchovat. Stejně bude uválená a ulepená z letadla.
Ještě čtvrt hodiny zůstane ležet v posteli. Kouká na obraz na červené stěně. Majitel hotelu je sběratel umění a hoteliérem je jen pro radost. Na obraze je žena s mikádem v červeném kabátku a modré sukni, sedí na židli Thonetce, ruce svěšené podél těla, hlavu sklopenou. Vypadá, že je u výslechu, nebo čeká na něco nepříjemného. To sladění obrazu a barvy na stěně je možná trochu prvoplánové, ale funguje. Přijde ta scéna znepokojivá jenom jí, nebo to byl záměr? Vstane a jde si přečíst popisek u obrazu: „Sebastian Fulchner – Frau in Rot“.
Nesnáší, když malíři pojmenovávají svoje výtvory takhle neurčitě. Jako ten obraz od Maxe Beckmanna včera v muzeu Leopoldových. Nahá žena pověšená na háku za nohy a vedle ní muž ve fraku. Jmenoval se Begegnung in der Nacht - Noční setkání.
Eleonora před ním dlouho stála. Kdo je ta žena? Je sice nahá, ale má v té době moderní krátký sestřih, naondulované vlasy, perlový náhrdelník na krku. Přesto, že to je černobílá křída, je si Eleonora jistá, že má rudě nalakované nehty. A kdo je ten muž? Nevypadá jako násilník, spíš jako nějaký posmutnělý úředník C. a K. monarchie.
„Maminko, co to je?“ procházející holčička v námořnických šatech se dožaduje, stejně jako Eleonora, vysvětlení. Její matka, blonďatá bledule ve stejných námořnických šatech, ale v dospěláckém provedení, Eleonora to tipuje na Petit Bateau, ji rychle odtáhne k vedlejšímu obrazu zimní krajinky.
Přesně v šest zazvoní telefon. „Paní inženýrko, objednala jste si buzení.“
Přesně v šest zazvoní telefon. „Paní inženýrko, objednala jste si buzení.“
„Děkuju, už jsem vzhůru,“ odpoví Eleonora a zavěsí. V koupelně se snaží nacpat do igelitového pytlíku na povolený objem tekutin do letadla všechny hotelové minilahvičky, rumový sprchový gel, tělové mléko s vitamínem B5, mátový šampón a kondicionér s koriandrem. Už jsi jako Říhová, pomyslí si, ale tohle je Malin a Goetz, kvalitní kosmetika, to jim tu nenechá. Když měla svou první práci na magistrátu v odboru památkové péče, organizovala služební cesty Bohunka Říhová.
Eleonoře vždycky rezervovala ty nejhorší a nejlevnější hotely, ve spodní hranici cenového rozpětí stanoveného oběžníkem, daleko od centra, blízko nádraží, nebo v nějakých moderních čtvrtích bez duše. Eleonora to přičítala tomu, že prostě není lidem sympatická.
Bohunka Říhová byla z těch úřednic, kterým se musí nejdřív půl hodiny pochlebovat, vyptat se na rodinu až do pátého kolena, politovat ji, jaké má ve své podkrovní kanceláři vedro k zalknutí, protože klimatizace je na základě jiného oběžníku instalována v kancelářích úředníku od jedenácté platové třídy nahoru, a pak se možná dobrat k meritu věci.
„Ty jí nevozíš mejdlíčka? To se pak nediv,“ zasvětí Eleonoru starší kolegyně. A skutečně, Bohunka Říhová sama nikam na služební cesty nejezdila, ale v kanceláři měla ve vitrínce vystavená tekutá mýdla a šampóny ze všech možných hotelů Evropy. Z příští služební cesty do Bruselu (Aparthotel Agora ve vykřičené čtvrti) přivezla Eleonora Říhové nejen mejdlíčka, ale pro jistotu i belgické pralinky. Od té doby spala jen v nejlepších hotelech v historickém centru.
Při pohledu do zrcadla si vzpomene na otřepaný židovský vtip.
Při pohledu do zrcadla si vzpomene na otřepaný židovský vtip.
„To ti přeju, Kohne!“. Na rozdíl od Sáry nemá žádného Kohna, a tak bude svým vzhledem urážet jenom spolucestující v letadle. Linka brady nebezpečně poklesává a rozpíjí se v krku, vráska mračivka nad levým okem vypadá, jako by tam byla odjakživa, stejně jako rýha v mramorovém sousoší na nádvoří Hofburgu. Vyčistí si zuby a namaluje si pusu rtěnkou Ruby Rush od Toma Forda. Rtěnka je velká a těžká a v pytlíku na tekutiny zabírá až příliš místa, ale nedá se nic dělat, je to Eleonořino poznávací znamení a poslední záchrana.
Zbytek musí obstarat velké sluneční brýle Celine, které zakryjí vějířky kolem očí a vytvoří kýženou protiváhu k jejímu velkému orlímu nosu. Oblékne si šaty pohozené na vínovém ušáku a zkontroluje, jestli nic nenechala ve skříni. Naposledy se podívá z okna. Tahle důvěrná kombinace heřmánkově žluté fasády a šmolkově modrého nebe se dá najít jen ve střední Evropě. Byla by to pěkná fotka, Eleonora zabraná zezadu v zelených hedvábných šatech, dlouhé zvlněné rezaté vlasy rozpuštěné, opřená o parapet špaletového okna, na pozadí vídeňské nebe a červený drak ve tvaru sokola, poletující si bezstarostně po vnitrobloku, co mu lanko, kterým je připoután ke stožáru, dovolí.
Střešní terasa ve čtvrtém patře je teď prázdná. Ještě včera odpoledne posedávali u barevných stolečků digitální nomádi a vyřizovali své důležité telefonáty. Hipsterky cvičily jógu jen v batikovaných legínách a podprsenkách.
Eleonora to všechno pozorovala ze svého křesla zpoza slunečníku a škodolibě jim kouřila pod nos. Listovala katalogem Dorothea a na straně třicet šest ji zaujal zlatý přívěšek ve tvaru píšťalky. Byl přezdobený kudrlinkami a ornamenty a osázený zelenými drahokamy, malachitem, smaragdem, akvamarínem a chryzoprasem, co se jich na píšťalku vešlo. Na spodní straně byl vygravírovaný nápis: Still after 20 years – if you need, just whistle. Představovala si toho dojemně stále zamilovaného muže, který šperk nechal vyrobit pro svou ženu k výročí a jen a jen pro ni vytvořil tenhle skvostný kýč. Teď jejich nehodné děti rozprodávají pozůstalost a píšťalka na fotografiích aukční síně, zabíraná ze všech úhlů na dlani ruky v bílé rukavici, vypadá jako nějaká cetka z trhu.
Eleonora zatouží tu píšťalku mít. Zkontroluje na mobilu stav účtu a zase tu myšlenku zažene, dva tisíce dvě stě euro je moc i na ni. Ale ještě chvíli si zálibně prohlíží fotografie a představuje si, že píšťalku nosí na krku a čas od času se podívá na nápis, o kterém ví jenom ona. A až jí bude úzko, prostě zapíská.
Je skoro půl sedmé. Navlékne si na ruku všechny enamelové náramky Hermes, které bude za chvíli při bezpečnostní kontrole zase sundávat, ale i přesto bude pískat, protože Eleonora vždycky na detektoru píská, i když si zuje boty. Zkontroluje, že má pas, mobil a nabíječku, vezme kabelku a malý stříbrný kufr. Často sama se sebou hraje v hotelích hru.
Je skoro půl sedmé. Navlékne si na ruku všechny enamelové náramky Hermes, které bude za chvíli při bezpečnostní kontrole zase sundávat, ale i přesto bude pískat, protože Eleonora vždycky na detektoru píská, i když si zuje boty. Zkontroluje, že má pas, mobil a nabíječku, vezme kabelku a malý stříbrný kufr. Často sama se sebou hraje v hotelích hru.
Představuje si, že se z nějakého neznámého důvodu nemůže vrátit a musí v tom hotelovém pokoji zůstat. Jako šlechtična, která prchá před ruskou revolucí, nebo jako chudá básnířka. Musí se obejít bez své šatny s vestavěnými skříněmi napěchovanými modely pro každou příležitost ve všech barvách a střizích a vtěsnat pár šatů do úzké skříně, jeden kabát na zimu a jeden baloňák na podzim, tři páry bot. Už nikdy neuvidí svou knihovnu, ale bude mít jen tolik knížek, kolik se jich vejde na psací stůl a konferenční stolek. Ta představa ji naplňuje lehkostí, ačkoliv jinak minimalismus z duše nenávidí. Tady by to šlo, tady by klidně mohla zůstat. Pousměje se a zamkne za sebou dveře pokoje číslo osmdesát osm.
Dívčina na recepci ji přivítá zvonivým hlasem, který poznává z ranního telefonátu. Na rozdíl od Eleonory nevypadá vůbec šedivě a zmuchlaně, ale čerstvě a růžově, i když je zřejmé, že se taky probudila teprve před chvílí. Nejspíš to bude nějaká studentka umění, co si tu jen přivydělává. Na sobě má nelichotivé modré lacláče, to je hrozná móda, odfrkne si Eleonora pro sebe, zezadu jí to dělá zadek jak pytel od brambor.
Dívčina na recepci ji přivítá zvonivým hlasem, který poznává z ranního telefonátu. Na rozdíl od Eleonory nevypadá vůbec šedivě a zmuchlaně, ale čerstvě a růžově, i když je zřejmé, že se taky probudila teprve před chvílí. Nejspíš to bude nějaká studentka umění, co si tu jen přivydělává. Na sobě má nelichotivé modré lacláče, to je hrozná móda, odfrkne si Eleonora pro sebe, zezadu jí to dělá zadek jak pytel od brambor.
„Bylo všechno v pořádku?“ zeptá se dívčina anglicky. Eleonora přisvědčí a je ráda, že tak brzo ráno nemusí tahat z paty německá slovíčka.
„Snídaně jsou dnes bohužel až od sedmi, protože je víkend, ale pokud byste chtěla, můžu vám udělat na cestu kafe a dát vám kus domácí bábovky, paní inženýrko.“
Rakušani a jejich posedlost tituly. Eleonora odmítne, tak brzo ráno nemá hlad a kafe si dá na letišti. Doplatí účet za konzumaci, jehož největší položku tvoří četné koktejly Hugo vypité na střešní terase.
„Napíšu vám na Booking to nejlepší hodnocení,“ ujistí Eleonora recepční a jako by se tím dopustila nějaké nepravosti. Dívčina se zakaboní a lhostejně pokrčí rameny. V tomhle hotelu se přeci na takové merkantilistické záležitosti nehraje, tady se má člověk cítit jako doma. Eleonora se ubezpečí, že taxík je objednaný na tři čtvrtě na sedm a kvapně odchází.
Před domem si zapálí. Po Kirchengasse se dva opilci vracejí z flámu. Z dálky zní jadrné „kurwa, kurwa“, ale jak se přiblíží, slyší Eleonora, že plynule míchají polštinu s echt vídeňským dialektem. Podvědomě se stáhne blíž k domovním vratům. Určitě budou chtít drobné, nebo alespoň cigaretu. Ale když kolem ní projdou klátivým krokem, naznačí jen jeden druhému prstem před pusou, aby tolik nehulákal. Eleonora v nich vzbuzuje respekt. Kdyby věděli, kolik ji to každodenně stojí, vzbuzovat v lidech respekt. Taxík přijede na čas, připluje neslyšně, protože je to Toyota hybrid jako všechny taxíky ve Vídni.
Před domem si zapálí. Po Kirchengasse se dva opilci vracejí z flámu. Z dálky zní jadrné „kurwa, kurwa“, ale jak se přiblíží, slyší Eleonora, že plynule míchají polštinu s echt vídeňským dialektem. Podvědomě se stáhne blíž k domovním vratům. Určitě budou chtít drobné, nebo alespoň cigaretu. Ale když kolem ní projdou klátivým krokem, naznačí jen jeden druhému prstem před pusou, aby tolik nehulákal. Eleonora v nich vzbuzuje respekt. Kdyby věděli, kolik ji to každodenně stojí, vzbuzovat v lidech respekt. Taxík přijede na čas, připluje neslyšně, protože je to Toyota hybrid jako všechny taxíky ve Vídni.
„Tak paninko, máte všechno? Nic jste nezapomněla?“ ptá se taxikář familiárně. V autě pustí rádio, ale signál je špatný. „Včera jsem to myl a zapomněl jsem přidělat anténu,“ omlouvá se.
Eleonora mávne rukou, že jí to nevadí. O tu hroznou reinkarnaci Falca, co zní z autorádia, stejně nestojí. Město se probouzí a jak je přistiženo v nedbalkách, je vidět, že se vší tou majestátní krásou zoufale snaží zakrýt svou provinční podstatu.
„Pamatuj si Elinko, že za Brnem začíná Orient,“ říkával jí otec.
A Vídeň je až za Brnem.
Zadání: Vyberte si postavu a popište běžnou hodinu v jejím životě. Nevybírejte si dobu, kdy se postavě stalo něco významného (např. spáchala vraždu nebo se zamilovala). Místo toho si vyberte obyčejnou hodinu v životě člověka, kde se nic zvlášť důležitého neděje. Ale snažte se o svém hrdinovi napsat co nejvíce podrobností, včetně vzpomínek nebo flashbacků, které vyprovokovala například vůně nebo zaslechnutá poznámka, písnička... (Omezením časového úseku - jedna hodina - získáte strukturu, která se nespoléhá na zápletku, ale pokud zahrnete významné detaily, můžete být příjemně překvapeni, kolik toho o postavě můžete získat.)
