6. května 2022

Sama - napsala Adéla Podrazká

Byla jsem úplně sama. Seděla jsem na nízké větvi stromu, obklopená mýtinou a vonící trávou. Pozorovala jedle a smrky, jak se jejich jehličky míhaly ve větru.

Cítila jsem se prázdně, určitě jsem tak i vypadala, ale přitom se mi v mysli odehrávala bouře. V hlavě se mi neustále přehrával ten samý rozhovor dokola a dokola.

,,Karel tě chce pryč z domu" řekla mamka, v očích měla slzy.

,,Jak jako pryč z domu? Proč mi to neřekne sám?!" křikla jsem rozzuřeně.

,,Já nevím, promiň mi to, promiň" sténala mamka, jakoby snad zrovna ztratila svou dceru. Ale já jsem tam byla, stála jsem přímo před ní. Omlouvala se za něco, za co vůbec nemohla. Odešla jsem. Prostě jsem to nemohla dál unést.

Seděla jsem na větvi. Ještě nikdy jsem se necítila tak nechtěná. Ani ve vlastním domově pro mě není místo. Byla jsem vyhozena a ani jsem nevěděla proč. Mýtinu přikryla tma, já stále seděla na větvi. Byla jsem úplně sama.