8. května 2022

JAK VIDÍ TĚLOCVIKÁŘ SVOJI TĚLOCVIČNU - napsal Vojtěch Polák

Vcházím se svými žáky do zasmrádlého kvádru, kde není pořádný přístup k čerstvému vzduchu. Je to tu jako v malé Zoo. Když vejdu, tak vidím, jak se banda opičáků snaží vyškrábat na rozechvělé tyče, jakoby by na ně nahoře čekal lahodný pamlsek za odměnu. Vedle tyčí se houpou dlouhá rozdrbaná lana. Nikdo se po nich, ale neodváží vyšplhat, protože vypadají jako škrtiči číhající na svou kořist. Ze strany slyším, jak se chechtají hyeny. Právě zjistili, že pomocí dlouhé lavičky zavěšené za starobylé žebřiny mohou vyrobit rádoby skluzavku. Nejvíce mě, ale baví hledět do samotného nitra místnosti. Tam se děje tolik věcí. Na rozpáraných plackách, které mají vypadat jako žíněnky, se válí vorvani, kteří se snaží o pořádný kotrmelec. Po pekelné kladině se prochází holubičky a dokonce si tu s vyfouklými míči hrají tygři. Nakonec divokou zvěř vypustím na svobodu. Zkontroluji jestli jsou všechna náčiní uklizená ve skládku vedle posilovny, kde na ně dává pozor hubená žárovka, která visí ze stropu. Otevřu všechna okénka, aby odfiltrovali ten nesnesitelný puch a po barevných čarách vyznačující hrací pole na parketách odcházím.