Ohlédla se. Skupinka klientů jí byla v patách, ale jejich ranní zájem o krásy Prahy už ledový vítr nejspíš někam odvál.
Ještě ráno hltali její výklad spolu s jarními paprsky jako seriály od Netflixu. Teď už turisté jevili pramalý zájem o Karlův most či sochařskou výzdobu Rudolfina. Někteří z nich na město koukali jen úzkým průzorem mezi kapucí a šálou. S rukama vraženýma hluboko do kapes pochodovali trochu ztuhle, asi jako stádečko Golemů právě probuzených po staletích spánku. Koukla na hodinky. Okolo páté už o sobě obvykle dával vědět, dnes se ale možná opozdí.
Zastavila se a shromáždila skupinu na nábřeží. Odkašlala si, polkla a byla ráda, že se skupina za celý den už naučila při zastávkách nezabírat veškerý volný prostor na chodníku a zvládá to i bez její asistence. Zatímco docházeli poslední klienti, dopila zbytek čaje a vysmrkala se. Pevně doufala, že po dnešní vycházce nepřijde. I za sebe dneska počasí trochu podcenila.
Narovnala se, nadechla a upozornila skupinu na kulisu hradu tyčícího se nad řekou. Ke konci věty jí selhal hlas. Nemínila chladné utrpení dál prodlužovat. Bylo zjevné, že většina turistů opustila toulky českou minulostí a intenzivně se soustředí na blízkou budoucnost v podobě horké sprchy a teplé večeře. Sama na to byla podobně, ale nechávala si to pro sebe.
„Vážení a milí, děkuji vám za pozornost a vážím si toho, že jste vytrvali až do konce, zimě navzdory. Doufám, že vám vycházka dala, pro co jste si přišli, a přeji pěkný zbytek neděle.“
Cestou na tramvaj v duchu hubovala sama sobě. Měla si vzít alespoň ten mikrofon, když je takhle zima. Přijít o hlas by se jí teď skutečně nehodilo.
Zbytek teplé polévky přišel vhod. Na chvíli se naložila do vany. Zpívání si tentokrát odpustila, spíše než z ohleduplnosti k sousedům kvůli hlasivkám, namluvily se toho dneska už dost. K večeru ji začala bolet hlava. Usoudila, že nemá cenu se přemáhat, a tak zaplula do postele.
Usnula brzo, ale spala neklidně. Přemítala, jestli se dostaví. Přes den o sobě moc vědět nedal, ale ze zkušenosti věděla, že často dorazí zničehonic nad ránem. Tentokrát by sice nemusel, ale bylo jí jasné, že málokdy bere ohledy na její přání a diář. Nezajímalo ho, že má další den tlumočit, nebral ohled na další skupinu turistů, kteří s ní počítají. Nemilosrdně jí připomínal, že lidské tělo není nerozbitný stroj. Nehádala se s ním.
Probudila se až se zvoněním budíku, venku už bylo světlo. Ještě chvíli zůstávala v peřinách, zkoumala, jak je na tom. Vylovila zpod polštáře kapesník, vyčistila si nos. Chvíle napětí. Otočila se na bok, pozorovala z postele psí klubko stočené na pelíšku. Dobré ráno! Pozdravila ho a oddechla si. Hlas byl sice ještě rozespalý, ale neselhal a v krku ji neškrábalo. Chrapot nepřišel.
Ještě ráno hltali její výklad spolu s jarními paprsky jako seriály od Netflixu. Teď už turisté jevili pramalý zájem o Karlův most či sochařskou výzdobu Rudolfina. Někteří z nich na město koukali jen úzkým průzorem mezi kapucí a šálou. S rukama vraženýma hluboko do kapes pochodovali trochu ztuhle, asi jako stádečko Golemů právě probuzených po staletích spánku. Koukla na hodinky. Okolo páté už o sobě obvykle dával vědět, dnes se ale možná opozdí.
Zastavila se a shromáždila skupinu na nábřeží. Odkašlala si, polkla a byla ráda, že se skupina za celý den už naučila při zastávkách nezabírat veškerý volný prostor na chodníku a zvládá to i bez její asistence. Zatímco docházeli poslední klienti, dopila zbytek čaje a vysmrkala se. Pevně doufala, že po dnešní vycházce nepřijde. I za sebe dneska počasí trochu podcenila.
Narovnala se, nadechla a upozornila skupinu na kulisu hradu tyčícího se nad řekou. Ke konci věty jí selhal hlas. Nemínila chladné utrpení dál prodlužovat. Bylo zjevné, že většina turistů opustila toulky českou minulostí a intenzivně se soustředí na blízkou budoucnost v podobě horké sprchy a teplé večeře. Sama na to byla podobně, ale nechávala si to pro sebe.
„Vážení a milí, děkuji vám za pozornost a vážím si toho, že jste vytrvali až do konce, zimě navzdory. Doufám, že vám vycházka dala, pro co jste si přišli, a přeji pěkný zbytek neděle.“
Cestou na tramvaj v duchu hubovala sama sobě. Měla si vzít alespoň ten mikrofon, když je takhle zima. Přijít o hlas by se jí teď skutečně nehodilo.
Zbytek teplé polévky přišel vhod. Na chvíli se naložila do vany. Zpívání si tentokrát odpustila, spíše než z ohleduplnosti k sousedům kvůli hlasivkám, namluvily se toho dneska už dost. K večeru ji začala bolet hlava. Usoudila, že nemá cenu se přemáhat, a tak zaplula do postele.
Usnula brzo, ale spala neklidně. Přemítala, jestli se dostaví. Přes den o sobě moc vědět nedal, ale ze zkušenosti věděla, že často dorazí zničehonic nad ránem. Tentokrát by sice nemusel, ale bylo jí jasné, že málokdy bere ohledy na její přání a diář. Nezajímalo ho, že má další den tlumočit, nebral ohled na další skupinu turistů, kteří s ní počítají. Nemilosrdně jí připomínal, že lidské tělo není nerozbitný stroj. Nehádala se s ním.
Probudila se až se zvoněním budíku, venku už bylo světlo. Ještě chvíli zůstávala v peřinách, zkoumala, jak je na tom. Vylovila zpod polštáře kapesník, vyčistila si nos. Chvíle napětí. Otočila se na bok, pozorovala z postele psí klubko stočené na pelíšku. Dobré ráno! Pozdravila ho a oddechla si. Hlas byl sice ještě rozespalý, ale neselhal a v krku ji neškrábalo. Chrapot nepřišel.
