5. dubna 2022

Já rozhodnu! - napsala Klára Dvořáková

„Máte tu volno, slečno?“ zeptá se zase jeden a opře se o opěradlo židle u mého stolu. Děs! Sedím v téhle restauraci už dost dlouho, aby si všiml, že jsem jiného chlápka odpálkovala právě před chvílí. Tomu říkám drzost! Že si nedají pokoj. 

Proč nechápou, že si přeji jen klid? Nechci si povídat, nechci poslouchat jejich řečičky o tom, jak mi to sluší, a jestli si dám kávu nebo něco ostřejšího. Jak „originální“…



Kdybych měla vypít všechno kafe, alkohol a vyzkoušet sex, který mi někdo nabídl, tak jsem dávno umřela na žaludeční vředy, nějakou pohlavní nemoc nebo rovnou vyčerpáním. Pokožka by mi povolila jako šarpejovi a dentistu, toho bych musela mít v kalendáři každej tejden hned vedle kosmetičky. Brrr!

Dívám se na sebevědomého chlapíka ve lněné košili, nedočkavě čeká, co odpovím. Asi jeden z té partičky bankovních ouřadů, co celej den dřepěli v zasedačce hotelu. Jak můžou takhle ztrácet čas? Já mám v nohách deset kilometrů běhu, dvacet bazénů, dvě hodiny jógy a lehký oběd přesně podle programu dietologa. Zámecký kuchař vaří tak dobře, že se mi ani nechce věřit mu ty kalorie, co u těch laskomin v jídelníčku uvádí.

„Nezlobte se, ale raději bych seděla sama,“ zopakuju nacvičenou větu a doufám, že ten otrapa co nejdříve zmizí.

„Aha! Tak to chápu. Taky mám radši samotu,“ ušklíbne se, „Ale dneska jsem tu jaksi kolektivně.“ Ukáže hlavou ke skupince kousek od nás.

„Tak to je prima, že tu máte přátele a máte si s kým povídat,“ odpálkuju ho. Vážně mu to musím vysvětlovat? Prostě si támhle sedni k těm svejm a neotravuj, běží mi hlavou. Stejně seš naprosto neperspektivní - na prsteníku snubák, neznačkový hadry, pod košilí počínající pupek a o děsivém vkusu na kolínskou ani nemluvím. Jak říkal náš trenér, ani kolo bych si neopřela… Já si totiž ty, kteří se mnou smění sedět u stolu, pečlivě vybírám. Ale to by mohl poznat na první pohled, že jsem vyšší liga.

„No právě. Já bych si k těm svým přátelům, jak říkáte, rád přisedl.“

„A proč to řešíte se mnou?“

„Chtěl jsem se zeptat, jestli si tu u vás můžeme vzít ty židle. Pokud teda nikoho nečekáte.“ Dodá s poťouchlým úsměvem.

„Všechny?“ vyděsím se. Jak to bude vypadat? Přece tu nebudu sedět u stolu bez židlí? Jako nějaká chudinka, o kterou nikdo nestojí…

„Tak říkala jste, že chcete radši sedět sama… Tak vám chybět nebudou…“ Teď už si mě nepokrytě vychutnává. To je teda chování!

Než stihnu vymyslet něco chytrého, abych mu to zatrhla, mávne na tu svoji partičku a odnesou si všechny tři neobsazené židle od mého stolu. Prostě jen tak. Ti Češi jsou takoví burani! Francouz nebo Rakušan by tohle dámě nikdy neudělal!

Šokovaně sleduji jeho záda. Odchází s židlí na rameni ke své partě. Pořád se nemůžu vzpamatovat z té blamáže. Takže ke mně už si dneska nikdo nepřisedne. Není kam. Sakra! Já nechci být ostrov. Ne takhle! Já mám rozhodnout, kdo, kdy, kde! Rozhlížím se po místnosti a hledám jiný stůl. Nějaký se správným počtem židlí. Ale nikde nic. Všechna volná místa obsadila partička toho křupana ve lněné košili. A on jim teď vypráví něco děsně vtipnýho a pitvoří se u toho. Všichni se smějou. Neslýchané! Ta drzost! Oni se snad smějí mně!


********

Autorka publikuje na blogu www.OlivieUzasna.cz, kde si můžete přečíst i její další povídky.