Děda byl odjakživa negativista, a jak mu léta přibývala, mrzoutil stále víc. Nic mu nebylo po chuti, nikdy s ničím nebyl spokojený, na nikom nenechal nit suchou. Pořád jen kafral a kritizoval. Samozřejmě, hlavně babičku.
„To nemůžeš luxovat tišeji? Nevidíš, že odpočívám? Kde mám k sakru to kafe? To ti mám říkat dvakrát?“ A tak to šlo hodinu za hodinou, den po dni... Až babičce došla trpělivost.
Jednou takhle na zahradě, když jí ten její zase komandoval, jak má zalévat zeleninu, vytratila se do kůlny, popadla motyčku a pod jabloní vyhloubila jámu. Docela hlubokou. Pořádně ji prolila vodou z hadice, zakryla větvemi a líbezným hláskem vlákala dědka do pasti. „No, pojď sem přece! To jsi ještě neviděl...“
Ten tu průhlednou lest spolkl i s navijákem. Nasupeně opustil lehátko, došel pod jabloň – a... Rup! Žbluňk!!! Zahučel do mazlavého bahna až po krk.
Když se vyškrábal ven, celý mokrý a pokrytý blátem, ani na obvyklé láteření se nezmohl. Byl náhle zplihlý jako zmoklá slepice.
Babička se tomu tak smála, až se z toho počůrala. A protože to měli ze zahrady domů daleko a jiné oblečení sebou neměli, museli v tom mokrém oba zůstat až do pozdního večera.
Babička se tomu tak smála, až se z toho počůrala. A protože to měli ze zahrady domů daleko a jiné oblečení sebou neměli, museli v tom mokrém oba zůstat až do pozdního večera.
Ponaučení: Kdo jinému jámu kopá, měl by pamatovat na náhradní oblečení.
