Obklopen celým tím bohatstvím, zlatem, šperky a sluhy v livrejích, jež na stříbrných podnosech roznáší šampaňské, ochořel. Onemocněl nudou. Přežral se té nádhery. Teď mu jíst nechutná, radovat se a smát nejde, myslet na něco hezkého, no ani pomyšlení. Nutno podotknout, že žil sám, bez ženy, neboť byl povahy lakotné a nechtěl se dělit byť jen o jedinou zlámanou grešli. Teď mu to možná přišlo líto. Dny trávil jak zlatá rybka v kulatém akváriu. Byl jen krůček od šílenství, když mu padl do oka inzerát v ranním tisku.
“Nejzajímavější zážitek vašeho života - zaručená cesta z nudy.”
A už zvonil na sluhy a sekal povely… “a sako a klobouk a telefon a rychle, a ať to lítá”. “Je to čest pro naši firmu,” ukláněl se Černý oblek a hnedle vytáhl zápalky, aby posloužil panu Weberovi s doutníkem. Ten byl dobře naložen a nemohl se dočkat. Zabafal, vyfoukl až se udělala mlha, a hned chtěl vědět, o co jde a hlavně kolik to jako bude stát.
Černý oblek jen odkašlal na stranu, finance prý později, nejprve je třeba vyplnit krátký dotazník. Aby zážitek padl jako oblek od krejčího.
Na druhý den seděl pan Weber v limuzíně a dumal, k čemu se to vlastně upsal. Skryté tajemství, za jaké by Rudolf II. upsal duši. Prosím, to si nechá líbit a snad i chápe všechny ty tajnosti okolo. Z okna vozu zahlédl domky na Karlově náměstí. Šofér obkroužil plac až k Černému obleku s připraveným deštníkem. Drobně pršelo. Oba muži pospíšili dovnitř domu. Černý oblek zapálil pochodeň a sestupoval po žulových schodech do sklepení. Z dálky bylo slyšet tlumené údery kovadlin. Chodba končila malými dřevěnými dveřmi. Člověk se musel skrčit, aby prošel.
“Dál musíte jít sám, nebo se vrátit.” Pronesl Černý oblek a znělo to obřadně.
Pan Weber zaváhal, pocítil strach, tak přirozenou lidskou vlastnost. Přesto sáhl po louči a vykročil dál. Prošel dveřmi, nechal je dokořán, nevnímal nic než sílící hluk v dálce, k němuž byl přitahován jako můra k lampě.
Mezitím Černý oblek přibouchl dveře a zamkl na dva západy. Z postranní kapsy vytáhl svítilnu a vydal se poschodím vzhůru.
Podzemní místnost, ke které došel pan Weber, byla rozlehlá, plná ohňů, sirných par a kovových mechanismů. Hmoždíře a koryta s proudem rudé, železité řeky. Šerem se míhala lesklá, zpocená těla a paže s velkými kladivy. Zde by bylo na místě vysvětlit původ všech těch peněz a majetku pana Webera, respektive je zajímavé, že na to pomyslel pan Weber zrovna v tuto chvíli. Hned jakmile zahlédl ty tváře a postavy, jak vystupují ze tmy a blíží se k němu. Stejně tak vyskočily vzpomínky, lezly mu hlavou jak otravný hmyz. Křik, pláč a uniformy. Skoro zapomněl, vždyť to bylo tak dávno!
Černý oblek rozevřel deštník a vyšel před dům. Zrovna přijížděl vůz s tmavými skly. Zastavil na stejném místě jako limuzína před časem. Starý muž v kulatých brýlích odmítl nabízenou oporu a vystoupil. Rozhlédl se a zhluboka nadechl.
“Na tento den čekám padesát let.” řekl a setřel z čela drobné dešťové kapky. Z kostnaté ruky sklouzl rukáv a odhalil inkoust vpitý do předloktí. Starý muž těch pár čísel pod pokožkou znal zpaměti. V duchu je odříkal jak modlitbu.
Zároveň si vybavil zjevení svatého Jana.
“Poslední soud,” zašeptal.
