Jsou dny, kdy si musím vylézt na plošinku, abych viděla ven, protože voda je tak zelená, že bych si musela rozmáčknout hlavu o sklo, abych dohlédla alespoň na knihovnu, která je přímo přede mnou. Na tý je nalepeno spoustu fotek a obrázků, ale je tam všude tolik cizích obličejů, že to vlastně moc nechápu. Někteří mají na fotkách dokonce stejné oblečení a jsou něčím počmárané.
Hned vedle mě je sedačka, naproti které je televize, a tak když se pořádně rozhlédnu, můžu na ní koukat taky. Dávají ale většinou samé blbosti, že by mi pustili mořský svět, abych věděla, co je nového doma, to ne. Nalevo ode mě je potom ještě koutek se stolama, kterému také moc nerozumím, jelikož oni stále jen leží na sedačce a na pracovní místa sedá pouze prach.
