14. července 2021

Setkání s andělem - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Sedím a zírám do prázdna. Do příjemného chladu suterénní kanceláře vstupuje otevřeným oknem dusné horko letního dne. Předzvěst bouřky. To dusno vnímám nejen venku, ale i uvnitř. Napětí v celém těle. Další z mnoha dnů, kdy mám pocit, že jsem ve špatném čase na špatném místě. Že sem nepatřím. Sama sebe se ptám, co tady vlastně dělám. Všechny buňky mého těla jsou naplněny ohromnou únavou. Jakoby to ani nebylo moje tělo.
Každý jeho kousek křičí: „Nechci tady být, chci pryč.“
Mám pocit, že už to nevydržím a celá se rozprsknu na tisíc kousků. Připadám si k ničemu. Neschopná žít svůj život. Neschopná být tím, kým jsem dosud byla. Vnímám, že se mi všechno rozpadá pod rukama. A já už se ani nesnažím to chytat. Jsem jedna velká chyba. Zosobněné selhání.
Lehnu si na zem a zhluboka dýchám. Snažím se vrátit do svého pocitu dobře. Představuji si moře a pláž. Zavírám oči, dech se mi zpomaluje a najednou jsem tam.
Ležím nahá na břehu a moje tělo hladí paprsky zapadajícího slunce. Slyším cvrkot cikád a šumění vln, které se přelévají sem a tam. Cítím se tak lehce, jak dlouho ne. Vnímám, že někdo sedí za mnou a dotýká se mě. Je to zvláštní. Uvědomuji si, že jsem se ani nepohnula, ale zároveň vím, že moje hlava spočívá v něčím klíně jako v měkkém peří. A ten někdo mě zlehka a konejšivě hladí po tváři a po vlasech. 
Všechno napětí předchozích měsíců a dní musí ven a já pláču. Ruce jemné jako vánek otírají mé slzy a konečně se zase cítím doma ve svém těle. Konejšivý hlas mi něco vypráví slovy, která neznám, ale přesto všemu rozumím.
„Já ti rozumím, maličká,“ říká ten hlas a já pláču ještě víc. „Vím, jak je to těžké, tam dole na Zemi. Vím, že bys chtěla být zpátky mezi námi anděly. Zbavit se tíže svého fyzického těla. Být znovu všude doma. Se všemi propojená. Neprožívat ten každodenní strach oddělenosti. Strach, že nikam nepatříš, nebo že přijdeš o své místo, kam patříš. Strach, že nebudeš přijímaná nebo že budeš opuštěná. Strach, že jsi málo nebo naopak moc. Strach, že nikdy nejsi dost, jak máš být. Ale věř mi, maličká, ty jsi v pořádku přesně tak, jak právě jsi. Jsi důležitým dílkem všeho. V celém nekonečném Vesmíru není nikdo jiný stejný jako ty. Jsi jedinečná. Každý je. Každý je důležitý. Jen tam na Zemi je to jiné než ve všech ostatních dimenzích. V lidské inkarnaci nemáme mnoho na výběr. Pouze dvě fyzická těla. Ženské a mužské. A je to tak správně, protože jen muž a žena mohou skrze své spojení stvořit nový život. Stvořit zárodek budoucího těla, do kterého vstoupí další duše. Jinak to nejde. Život na Zemi je jedinečný tím, že je velmi fyzický. Dopřává duším mnoho intenzivních zážitků a zkušeností, které v jiných dimenzích není možné prožít. Lidská těla jsou hmotná a těžká. Jsou nejtěžší ze všech dostupných životních forem, které máme k dispozici. Proto je život v nich tak těžký.
Čím starší duše jsi, čím více inkarnací máš za sebou, tím je paradoxně každé další vtělování těžší a těžší. Předchozí zkušenosti nepomáhají. Spíš naopak. Duše si sice vybírá, kudy v další inkarnaci chce jít. Vybírá si, zda bude mužem či ženou. Může se domluvit i s ostatními dušemi, že se s nimi během inkarnace potká a pomohou si vzájemně naplnit svůj osud. Ale samotné vtělení do fyzického těla už nemá plně pod kontrolou. Podstata vtělování do fyzického těla na Zemi je taková, že si své předchozí životy nepamatujeme, nicméně fragmenty zasutých vzpomínek si s sebou stejně neseme. A čím starší duše je, tím více je i těchto fragmentů. A ty pak mohou bránit plnému vtělení do těla, které si duše na počátku vybrala. Necítí se pak ve svém těle doma. Má pocit, že na Zemi nepatří. Že nepatří do společenství, do kterého se narodila. Někdy vnímá své ženské tělo jako cizí. Jindy se cítí velmi žensky a přitom se rozhodla vstoupit do mužského těla. Někdy touží po jiných ženách, přestože má ženské tělo. A jindy v mužském těle po mužích. Někdy si uchovává vzpomínku na svá éterická těla a své fyzické tělo odmítá. Je mnoho variant nedovtělení se.
Ale tím nejdůležitějším a nejtěžším úkolem ze všech je plně se na Zemi vtělit do toho těla, které si duše vybrala. Protože jen tak, je možné žít na Zemi plný život. Jako člověk tomu často nerozumíš. Cítíš se nepochopená. Chceš být přijímaná přesně taková, jaká jsi. 
Ale lidská inkarnace ti nikdy nic jiného než tělo muže nebo ženy nenabídne. A každá duše musí najít vlastní cestu, jak se plně propojit s tělem, které si vybrala. Pokud se chce cítit doopravdy naplněná, musí najít způsob, jak být na Zemi v lidském těle doopravdy vtělená. Ale pravdou je, že některé duše si volí i tu zkušenost nedovtělení se. Chtějí prožít, jaké to je zůstat na půli cesty a nebýt v souladu se svým fyzickým tělem. Je to jedna z nejtěžších zkušeností na Zemi vůbec. Ale i tuto zkušenost si duše volí sama před tím, než znovu sestoupí na Zemi.“
Hlas ztichne a já cítím takový klid, jako už dlouho ne. Uvědomuji si, že všechno je v pořádku, tak jak to je právě teď. Ať je to, co je to. 
Otevírám oči. 
Pláž je pryč a já ležím na zemi ve své kanceláři. Svého anděla nevidím, ale vím, že je stále se mnou. Doprovází mě kamkoliv jdu. Jeho duše mi to slíbila předtím, než jsem se rozhodla přijít na Zemi do této inkarnace. Věděla jsem, že si půjdu pro těžké zkušenosti a budu potřebovat průvodce. Zašeptám: „Děkuji.“ 
Zhluboka se nadechnu a jdu zase žít svůj ženský život tady na Zemi. Protože teď jsem doma tady. Mám před sebou ještě spoustu zkušeností, které chci získat. A omezený čas, který mohu v tomhle těle prožít. To je další velmi jedinečná a lidská zkušenost. Nikdy nevíme, jak dlouho bude náš život trvat.
Vnímám svého anděla, jak stojí za mými zády, objímá mě a šeptá mi do ucha: „Neztrácej čas, maličká. Tenhle život máš jen jeden.“
Usmívám se a v duchu mu slibuji: „Nebudu.“
Už vím, že tady nikdy nejsem sama.


Zadání:
Napište krátký text z pohledu člověka, který je někdy ženou a jindy mužem, prostě ve svých promluvách střídá mužský a ženský rod, protože z nejrůznějších důvodů nevnímá pohlavní rozdělení (anděl, reinkarnace, transgender...)

Žádné komentáře:

Okomentovat