22. května 2021

Insomnie – napsala Zuzana Smolová

Zuzana Smolová
Je půl třetí ráno a ona stále nespí. Místo toho, aby se pokoušela dál usnout, ze sebe naštvaně strhne deku a v pyžamu začne štrachat mezi papíry na psacím stole. A pak vytáhne mě. Nás. Tísníme se na jedné ploše tvrdého papíru a čekáme, až se její ruce opět skloní a obtáhnou naše linie, dosud vyvedené pouze tužkou. Skicu udělala už včera, v podobně nekřesťanskou hodinu. Měla kruhy pod očima a okousané nehty na prstech, kterými svírala tužku, jejímž hrotem zběsile čmárala hlava nehlava. Potom se podívala na čas a zaklela. 
Musela jít spát, protože za pár hodin vstávala do práce. Jenže ani vylitím svého zoufalství z nespavosti, která ji poslední měsíce sužovala, se neunavila dost. Ráno jsme jen viděly, jak se mechanicky vypravila ven a vrátila se po čtrnácti hodinách s kruhy pod očima a s prášky na spaní.
Dnes se na nás dívá s jakousi bolestí v očích. Snad to byl hněv, snad beznaděj, možná spíš smutek a pocit totálního vyhoření. A všechnu energii, která jí zbyla, teď vlévala do svého nového obrazu. Sedí shrbená na zemi, bere jedno pero za druhým a pevnou rukou, vytrénovanou léty praxe, nás konečně začíná zvěčňovat.
Jako první obtáhne mě, postavu v centru obrazu. Nejspíš mě tvoří jako její vlastní symbol. Oči mám zavřené, takže toho moc nevidím, ale moje podvědomí je otevřené doširoka, jako brána hřbitova při dušičkách. Mám desítky vnitřních očí a každé vidí to, co moje fyzické oči nevidí. Tahám si k hrudi přikrývku. Možná by mi takto bylo i dobře, kdybych nepředstavovala autorku samu. Jenže stačí pár tahů černé barvy a já jsem rázem uvězněná v obrazu, v posteli, se zavřenýma očima. Zřejmě je moje tvůrkyně trochu sadistka, protože vypadá se svým prozatímním dílem spokojeně. Dál nechává své emoce proudit na zatím nedotčené kusy papíru. Už tu začíná být těsno.
Nakonec je tu přesně třicet devět vjemů, a to všechny svoje oči počítám jako jedno.
Přemýšlím, co tu všichni děláme a jaký to má smysl. Vážka? Proč vážka? Proč pavouk pije kávu? Proč kocour hraje karty a mazlí krysu? No páni, máme tu i draka…
Přestanu. Svůj podvědomý zrak přesunu na naši stvořitelku. Sedí v tureckém sedu a prohlíží si tu psychopatickou cvokárnu, kterou právě stvořila. Ani sirotčinec slečny Peregrinové by se nemusel za tu temnou atmosféru stydět.
Lesknou se jí oči. Kéž by mě nesvíraly ty démonické ruce. Kéž bych ji mohla uklidnit. Svým zrakem vidím, jak složí hlavu do dlaní. Začne zhluboka dýchat a mezi prsty jí steče jedna jediná slza. Cosi šeptá, na kohosi mluví, kohosi proklíná. Ne jednoho člověka – dva. Oba oslovuje a v jejím hlase je cítit tak nepopsatelný zármutek, že mi málem začne kanout z očí inkoust, kterým jsme tu všichni stvořeni. Je zlomená. Nemůže spát, protože když si lehne, bodají ji střepy její vlastní duše. Nemůže bdít, protože ji její mysl dokola a dokola přehrává ty vzpomínky zrady, které ji nutí křičet na ten nespravedlivý svět. Pak si vztekle otře vlhkou tvář a její pohled se zatvrdí. Jen na jednu vteřinu, než znovu shlédne na nás.
Laskavě přejede konečky prstů po povrchu papíru a usměje se. Byly jsme pro ni nejlepší terapie, trvající několik hodin. Její myšlenky a její psychické bloky, její traumata a noční můry – to všechno jsme my. Máme symboliku, a zároveň nejsme víc než jen změť fantaskních námětů. Jsme snové vyobrazení hororu v její duši.
Jsme Insomnie.


Úkol: Napište příběh malíře "očima" jeho obrazu...






Žádné komentáře:

Okomentovat