23. května 2021

Jezírko s lekníny Clauda Moneta - napsal Jan Vaněk

Claud Oscar Monet Lekníny a japonský můstek
Elegantně se natahuji přes jedno ze slepých ramen řeky Sienny, jsem jednou z dominant… ale heh, nač vlastně být zbytečně skromný. Jsem hvězda, superstar, téhle zahrady v malé francouzské obci jménem Giverny. Moje barva mmm… je prý nestálá, cestuje mezi tmavě zelenou, ke světle zelenkavé, tak jako mají například měděné kupole a věžičky starých honosných staveb, přes jedovatě žlutozelenou, která bledne, bledne, až se dostaneme téměř k bílé, záleží na síle slunečního svitu, a zda je ráno, či večer, podzim, či jaro.
To všechno vím od Oscara, sem tam totiž leccos zaslechnu, když si při malování dlouze povídá se svými hosty. 
Oscar se tu o mě, květiny a celou zahradu moc pěkně stará, on a jeho pomocníci. Rád nás zachycuje v různých prchavých světelných situacích.
Poslední dobou si mě ale moc nevšímá, pořád teď maluje ty svoje lekníny ve vodě… pfff. Ty tu pro něj nebudou věčně. 
,,Hej, lekníny, stejně všichni v zimě pochcípete. A vy všechny kytky zrovna tak! A hádejte, kdo se v Oscarových očích opět zablyští jako diamant? To mu pak budu dobrej.”
Minulo jaro, léto, podzim… Zima je tu, přišla moje chvíle! 
Alee.... V zahradě panuje teď takové ticho, chladné a jakoby prázdné, odcizené, eeh, a já… necítím se být o nic šťastnější. Spíš si připadám zbytečný, bez lidí. Teď, když rostliny zmizely, uvadly, schovaly se do svých cibulek pod sněhovou přikrývku a stromy neševelí svoje písně, tak jako dřív, zmocňuje se mě samota a splín… 
,,Ah, bože!” 
Co já bych teď dal za kus řeči s Gerberou, trsem trávy, truhlíkem můškátů, a … sakra, vem to čert, i za ty lekníny bych byl rád. Hrozně dlouho jsem tu Oscara neviděl… snad se zase brzy objeví.

5. prosinec 1926, den úmrtí O. C. Moneta


Úkol: Napište příběh malíře "očima" jeho obrazu...

Žádné komentáře:

Okomentovat