27. dubna 2021

Esence příběhů - napsala Zuzka Smolová

Šminky

Louis měl děti rád a rád je hlídal. Vždycky si přál sestru, sestřenici nebo neteř. Ale byl jedináček, stejně jako jeho rodiče, a tak se všechny možnosti uzavíraly. Usmál se na blonďatou holčičku, která mu s pyšným výrazem podala zrcátko, aby se na sebe podíval. 
Když na svém obličeji viděl pestrobarevné šmouhy rtěnek, po dlouhé době se od plic zasmál a nemohl přestat, ani když ho holčička zpražila pohledem zhrzené maskérky.
„Jsem vážně krásná Barbínka,“ pochválil ji nakonec.
Malinká slečna se zatetelila radostí a vplula Louisovi do náruče. Mladíka to překvapilo, ale neotálel a objal její útlé tělíčko, které vonělo dětským mýdlem. Vnímal, jak ho její culíčky šimraly na tváři.
„A taky jsi nejlepší chůva,“ doplnila ho.

Úkol: 
Napište pár řádek, kde vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé - učíme se literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebuješ pěkně hnusného hrdinu...) 

Šťastná esence

Vánoce
Být o Vánocích zavřený v domově důchodců by nejspíš za jakýchkoli jiných okolností stálo za prd, pokud ovšem vašimi pečovateli nebyli Louis Loveless a Madison Greenová. 
Ti dva vždycky dokázali vymyslet všelijaké hlouposti, kterými se snažili staré lidi rozesmát. Dávali jim na hlavy santovské čepice a čelenky s parožím, pokud tedy zrovna nezávodili o to, kdo z nich dvou dotlačí důchodce na vozíku za poslední čáru linolea, i když se stařenky a dědečkové netvářili zrovna nadšeně. 
Nebo vymýšleli nová pravidla v kartách, hráli s nimi pravdu nebo úkol, či s pár dědečky Louis soutěžil v tom, kdo doplivne dál. To bylo částečně zapříčiněné jeho zvědavostí, zda v plivání do dálky pomůže mít nebo nemít zuby.
Ten večer měl chuť vysílením padnout do postele hned vedle Maddie, ale byl si jistý, že za úsměvy na tvářích, které vykouzlili, to stálo.  


Krásná esence

Vděčnost
V duchu Louis děkoval všem bohům, na které dosud nevěřil, že tuhle dokonalou chvíli může prožívat. Že ve svém krátkém životě dokázal najít někoho, kdo ho doplňoval v každé rovině jeho bytí. Že pochopil, jaký to je pocit, nebýt nikdy sám a mít se o koho opřít. Někoho, před kým si může dovolit být sám sebou, aniž by se bál, že ho ztratí.
Opřel se tváří o hruď svého přítele a pevně ho objal rukama kolem trupu, jako by ho už nikdy nechtěl pustit. Chtěl se nechat unést zvukem Satiagova srdce, které bilo pravidelně a stejně silně jako příslib citů, který oběma vzkvétal v duši. 

Pouto
Louis upíral svoje tmavé oči na Santiagův obličej. Sledoval jeho dokonale vykrojené rty, jak potahují z cigarety a pak smyslně vydechují kouř. V hlavě mu vířilo tolik myšlenek, že netušil, jakou dřív proměnit ve slova.
Mohli si říct, jak se v hloubi duše milují, jak chtějí oba zůstat na živu jeden pro druhého, a jak moc jsou mladí a naivní. Hleděli na sebe a věděli, že ten druhý stejně vidí do celičké duše.
A tak se jen zadívali na město pod nimi a dál nechávali mluvit ticho.


Smutná esence

Zbytky

Louis položil květiny do vázy vedle nemocničního lůžka jeho kamarádky. Věděl, že se na ně nejspíš nikdy nepodívá, že mu s tím rozkošným úsměvem už neřekne „Tos nemusel, hlupáčku.“
Byla obklopená všemožnými trubičkami, které se kolem ní klikatily jako vyhřezlé orgány. Její obličej už nebyl tak krásný jako dříve, ale plný modřin, stehů a obvazů.
„Maddie,“ oslovil ji něžně, i když si byl jistý, že ho neslyší, „už se neprobouzej. Vím, že bys nechtěla žít takový život.“ 
Věděl, že ta slova mohou znít krutě, ale on ji znal. Naposledy ji chytl za ruku, jednu z dvou končetin, které jí po nehodě zbyly, a odešel.

Dopis
Santiago se snažil zamlženým pohledem zaostřit zpět na poslední řádky dopisu. Upínal se ke každému písmenu psanému ostrým rukopisem Louise, jako by to byl dech navíc. 
Když dočetl poslední řádky, pohled se mu zamlžil znovu, ale tentokrát ne mdlobami, nýbrž jeho vlastními slzami. Složil si na hruď dlaň, v níž tiskl jeho dopis. A seč si slíbil, že už nikdy nebude plakat, ten slib porušil.
„Miluju tě, Louisi! Odpusť mi, že jsem tě nechal umřít! Prosím tě, odpusť mi!“ hlas se mu zlomil v návalu pláče. Horké slané slzy mu tekly po tvářích a on bezmocně křičel do prázdna, v němž do pár minut vykrvácí; úplně sám jako prašivý pes u silnice.


Esence hnusu

Supi
„Je čas,“ pokynul na ně Gedeon. Oběma podal nože, ostré jako břitvy, a potáhl si z tlustého doutníku. „A nepoškoďte balíčky,“ poučil je ještě, než odešel z místnosti, aby chlapce nechal na tu řezničinu samotné.
Jako první se nožem rozmáchl Santiago. Zabořil ho mrtvému feťákovi ležícímu na podlaze do břicha a se zvuky nechutně tuhého mlaskání a trhající se tkáně nechával ostří mizet a zas se zjevovat, jako nějakou zvrácenou napodobeninu zrudlého, zašpičatělého slunce. Krev mu stříkala na ruce i do obličeje, překvapivě teplá na to, že tělo, které tu porcoval jako řezník, už bylo mrtvé. Pak Santiago odložil kluzký nůž na podlahu, a otřel si obličej od krve do trika.
Louis sáhl do nevábně páchnoucí díry, kterou jeho společník vyřezal, a jeho ruka se na chvíli stala součástí cizího těla ve velmi znepokojivém slova smyslu. Za chvíli s ní zas vyklouzl a mezi prsty svíral malý, igelitový sáček. V další vteřině znovu dobýval vnitřní orgány toho nebožtíka a tahal další a další balíčky.
„Až nás Šéf pustí, co zajet do Burger kingu? Mám hlad,“ nadhodil Santiago, zatímco počítal pytlíčky s drogami, které Louis házel ven z těla mrtvoly.
S finálním mlasknutím dostatečně rozsápané břišní dutiny Louis vytáhl ruku s posledním balíčkem.
„Klidně,“ souhlasil se svým parťákem.


Ponížení
„Prosím, ne!“ vzlyknu. Neudržím svůj strach. Neudržím svou hrdost. Znovu a znovu se ponižuji tím, jak ho prosím, zatímco on mě zbavuje spodního dílu oblečení a zacpává mi ústa svými vlastními rty tak hrubě a silně, až mě ty moje brní a na jazyku ucítím krev. 
Snaží se vklínit mezi moje stehna i přes veškerou snahu o odpor, na jakou se moje křehké tělo zmůže. Vím, že proti němu nemám šanci. 
Do očí se mi derou slzy a do krku pachuť žluči z toho, jak je mi zle. Chci zavřít oči, jako bych před tou hrůzou mohla utéct, ale to nepomůže. Stále cítím jeho všetečné ruce, jeho tělo a jeho pot, kterým za chvíli budu páchnout i já, až skončí.


Dokonalost
Už odmala měl Gedeon tendenci zvráceným způsobem ničit krásné věci. Chtěl cítit teplo perfektně hladké kůže, do které zaboří žiletku. Chtěl slyšet křupání kostí dokonale rovných prstů. Chtěl si vychutnat ono vlhké mlasknutí, když někomu vyloupne oko jeho oblíbené barvy. A právě teď se v něm všechny tyto choutky začaly hromadit, když zkušeným pohledem pozoroval onu dokonalou bytost, která se před ním objevila, aniž by tušila, co ji čeká.
Kousl se do rtu a snažil se zklidnit vzrušený tlukot jeho srdce. Musí působit nenápadně, profesionálně. Správná chvíle pro splnění jeho snu přijde a pak si i s úroky užije každou vteřinu, každou kapičku krve a každý sladký výkřik agónie.

(Víte, že význam jména Gedeon je „ničitel“?)  



 

Žádné komentáře:

Okomentovat