7. března 2021

Nehoda na železničním přejezdu - napsal Jan Vaněk

Stalo se to v Brandýse nad Labem okolo 3-4. hodiny ranní, vracel jsem se v podnapilém stavu z jednoho baru/diskotéky sám, protože jsem usoudil že všichni kolem mě jsou debilové a že nejlepší bude to dnes zabalit a jít domů.
Cesta z baru na zastávku, odkud jezdí noční autobus k nám domů, je dlouhá cca 1 km a tuto cestu zhruba v polovině protíná železniční trať se závorami a příslušným výstražným osvětlením. Klikatou chůzí ala ,,vánočka” jsem se s batohem na zádech loudal směrem k zastávce.
 
Noční město vypadalo opuštěně, nikde nebylo ani živáčka, tedy až na vzdálenou siluetu člověka zhruba ,,šourajícího se” podobným krokem jako já, asi tak 300m za mnou, nevěnoval jsem mu žádnou speciální pozornost.
Když jsem byl vzdálen pár metrů před žel. přejezdem, rozsvítila se výstražná světla, rozezněl se výstražný signál a závory se začaly pomalu spouštět. Spouštěla se dolů velká závora pro motorová vozidla, i malá závora pro pěší.
Nechtěl jsem riskovat srážku člověk/vlak a tak jsem čekal... čekal... čekal… vlakům to vždycky na přejezdech trvá. Unaven čekáním a vyhlížením vlaku jsem se tak trochu opřel bokem o konec závory pro pěší a dál vyhlížel, zda vlak přijede zleva či zprava. Najednou se přiřítil vlak, jak se rychle objevil, rychle i zmizel. Výstražná světla i signál ustala.
Velká závora se začala zvedat, stejně tak i malá závora, o kterou jsem byl opřen. Ta mě nešikovně zachytila za popruh mého batohu a začala nemilosrdně zvedat. Nohy se mi odlepily od země, začal jsem s nimi mávat dopředu a dozadu. Chňapal jsem po popruhu batohu, marně. Stále jsem se zvedal i se závorou. Zmocňovala se mě panika.
Naštěstí příjezd vlaku trval natolik dlouho, že k přejezdu stihl dojít i ten podnapilý muž trmácející se daleko za mnou. Pohotově zareagoval a stáhl mi popruh batohu ze závory, se slovy: ,,Heh, ukaaž, vole, tě sundám.” 
Nohy mi konečně dopadly na pevnou zem. Otřesený danou situací, jsem ze sebe vyhrkl: ,,Díky, kámo.” On si potáhl z dohořívající cigarety, řekl jen: ,,Pohodaa...” 
Nezněl vůbec překvapeně. Společně jsme přešli přes koleje a každý se vydali jiným směrem.
Cestou domů jsem si přehrával v hlavě celou tuto situaci a dodnes mě udivuje a rozesmívá ztřeštěnost této historky.

Žádné komentáře:

Okomentovat