7. března 2021

Proč vlastně nenávidím Olbramovice - napsala Kristýna Koblasová

Událo se to jednoho prosincového večera. Vyrážela jsem na vlak z domova kolem čtvrté a venku se už začalo stmívat. Mým cílem byla narozeninová oslava mé kamarádky, která bydlela ve vesnici vedle Tábora. V kapse mi cinkali drobné, které přesně stačili na jízdenku do Chotovin. Vzhledem k tomu, že mi bylo okolo 11 let a mátla mě informační tabule o příjezdu vlaků, zeptala jsem se prodavačky lístků, odkud mi jede vlak. Ukázala mi na nástupiště. Běžela jsem rychle do stojícího vlaku, protože odjížděl za pár minut. Překvapilo mě, jak byl vlak velký, vždycky totiž do Chotovin jezdily motoráčky. 
Posadila jsem se v poloprázdném kupéčku. Najednou se ale stalo něco podivného. Na světelné tabulce, která ukazuje příští stanici se objevily Olbramovice. Neměla jsem sebou telefon, abych někomu zavolala a zeptala se, proč vlak staví až tam. Přišla ke mně rázná průvodčí a požadovala po mě jízdenku. Když si všimla, že ji mám jen do Chotovin, požadovala doplatek, protože jsem seděla v rychlíku do Prahy. Řekla jsem jí vystrašeným hlasem, že nemám peníze. Sjela mě pohledem a označila mě za černého pasažéra.
„V Olbramovicích si vystoupíte, takový je zákon,“ podotkla. Po více jak půlhodině dojel vlak do Olbramovic. Průvodčí šla za mnou, aby zkontrolovala, jestli doopravdy vystoupím. Vyklepaná jsem stála v zimě na nástupišti naprosto cizího města. Byla jsem bez peněz a telefonu. Moje kroky zamířily jako první do nádražní haly, kde se moje prosby vyvalily na prodavačku lístků. „Půjčím Vám telefon, můžete si zavolat,“ řekla mi paní a podala mi telefon skrze díru na peníze a lístky.
Zavolala jsem mámě, protože jiné číslo prostě neznám. Jenže její telefon vyzváněl a vyzváněl.
Sedla jsem si před halu a sledovala odjíždějící vlaky domů. Přišla mi do hlavy myšlenka na to, že docestuji do Chotovin pěšky. Tak jsem šla. 
Cedule vedle silnice ukazující Chotoviny 25 km mě ale odradila. Cestou zpátky na nádraží jsem začala přemýšlet, jak se zachránit. Možná mě shánějí, když jsem nepřijela, možná pro mě i jedou anebo mě hledá máma, když si všimla telefonátů. Na nic se nešlo spoléhat. Byla na to moc velká zima. Nádražní halu už zavřeli a všechno se skrylo ve tmě. Sedla jsem si na perón a dívala se na odjíždějící vlaky. Jeden strojvůdce v stojícím vlaku na mě pár sekund bez přestání koukal.
„Určitě mi chce pomoc, vidí, jak jsem zoufalá a zmrzlá!“ řekla jsem si. 
„Za chvíli končím kočičko,“ řekl a mně se po celém těle udělala husí kůže. 
Už nemám co ztratit. Byla jsem zmrzlá a vyděšená. Vlaky jezdily už po hodině. Když přijel další, který jel směrem do Chotovin, bez rozmyslu jsem nastoupila do něj. Když se mě průvodčí zeptal na lístek, vylíčila jsem mu své dramatické ztroskotání a že ať mi dá klidně pokutu nebo dluh. Pán se pousmál a řekl mi: „Prosím Vás, sedněte si a vystupte si kde potřebujete. Víc, než nějaká jízdenka je Vaše bezpečí, víte?“
A takhle jsem byla zachráněna ze spárů Olbramovic. Dodneška když jimi projíždím vlakem, koukám na to místo, kde jsem před lety seděla a cítila se ztracená. A jedno díky tomu vím: dvakrát koukej na číslo koleje a jednou nastupuj do vlaku.

Žádné komentáře:

Okomentovat