22. září 2020

Slepá vůně - napsala Alena Bruthansová

Adam Fábik
Pod koly mi štěbetal rozmělněný prach, směsice sklíček a nedopalků od cigaret. 
Na chvíli jsem se zastavil, zavřel oči a užíval si, jak se mi skrze zavřená víčka šíří rudé teplo rána. Držel jsem je křečovitě sevřené. A prosil, abych se už nikdy nemusel zase rozjet, otevřít oči a pohledět zpříma do tváře světu, do kterého nepatřím. Kde lidé při pohledu na mě krčí nosy a jsou rádi, že jsou rádi. A já na ně můžu tak akorát poulet oči závistí. A nechávat se unášet slepou vůní, držet se její pomocné ruky až do konce a možná ještě dál.

Žádné komentáře:

Okomentovat