16. září 2020

S primitivem - napsala Karolina Krafková

Jako pokaždé, když se domů vrátila tak pozdě, zkontrolovala alarm domu, zamkla a klíč nechala v zámku. Nebyla to paranoia ani hysterie, nebrala žádná antidepresiva. Tohle byla docela obyčejná zkušenost, kterou získávala v průběhu posledních dvaceti let života.
Rozsvítila tlumené světlo v hale obrovské prvorepublikové vily a šla rovnou do kuchyně. Chtěla si nalít skleničku primitiva, pustit si oblíbené album a nechat se unášet hudbou. Nenáviděla to ticho, které v domě poslední měsíc panovalo, a zároveň ho milovala.
Už žádné hádky, žádné noční plížení, po kterém ráno zjišťovala, co jí z domu ukradl. Žádné ponižování, posmívání a hmatatelné ostny nenávisti. Oddechla si a zasnila se. Až bude po všem, prodá to tu. Nepotřebuje luxus, nestojí o něj. Koupí si maličký domek se zahradou daleko odsud. Tam, kde ho nikdo nebude znát, kde jeho jméno nebude vyvolávat ubohou servilitu a poklonkování. Poslední měsíce žila jen pro tu představu. Potřebovala začít nanovo, s novým jménem i přáteli. Aby ji už nikdy nenašel, aby byla znovu sama sebou.
Nalila si polovinu skleničky a přešla k přehrávači. Natáhla ruku k tlačítku a zastavila se. Chloupky na zátylku se jí zježily, záda polil studený pot. Vnímala zběsilý tlukot svého srdce. Alarm přece zkontrolovala, dům zamkla…a přesto cítila, jak se v místnosti ochladilo a vzduch ztěžkl. Rychle se otočila, ale nikde nic.
Odložila skleničku a pomalu přešla do jídelny. Bosými chodidly opatrně našlapovala na dokonale vybroušené parkety a pokračovala do salonku. Světla nechala zhasnutá, aby viděla případný pohyb v zahradě.
Venku se začal zvedat vítr, ale v domě panovalo hrobové ticho. Věděla, že je z posledních týdnů vyčerpaná do morku kostí. Přestože odešel, nebyl konec. Chtěl ji připravit o úplně všechno a byl si jistý tím, že to dokáže. Pořád ji podceňoval. Ani po těch letech nebyl ve své nekonečné bohorovnosti schopen pochopit, že ji nezlomil.
Usmála se, zavrtěla hlavou nad svým iracionálním strachem a vrátila se pro skleničku s vínem. Křišťál se leskl…a zel prázdnotou. Celé tělo se jí sevřelo, ruce se roztřásly a nebyla schopná se pohnout ani vydat hlásku. Ucítila parfém, který mu kdysi sama vybrala.
„Zapomínáš snad, že moje jméno otevírá dveře? I doslova, má drahá, stačí jediný telefonát,“ procedil mezi zuby a v dlani se mu zaleskl kovový předmět.

Žádné komentáře:

Okomentovat